A jednou se nás pan učitel zeptal, čím bychom chtěli být, až ukončíme školu. Jeden za druhým spolužáci uváděli nejrůznější povolání, většinou stejná nebo podobná, jaká vykonávali jejich rodiče. Když přišla řada na mě, povstal jsem a pevným hlasem odpověděl: „Námořníkem!" Pan učitel zjihl a napřáhl svou kosmatou paži: „Nejradši bych ti jednu…!" Místo facky hbitě sáhl pod lavici a vytáhl Patnáctiletého kapitána.

Tu knížku jsem přímo miloval. S Poutníkem jsem brázdil moře a oceány, s Dick Sandem, paní a panem Weldonovými prožíval každičký krok a hltal každé jejich slovo, s bratránkem Benediktem studovat exotické motýly, nenáviděl zloducha Harrise a fandil černému obru Herkulovi a psovi Dingovi. A pan učitel, namísto coby mě pochválil, že čtu, nadechl se: „Zabavuje se!" Jestli mi tu knížku vrátil, to už si nepamatuji, ale rozpomínám se, že když jsem přišel domů, vytáhl jsem z knihovny Bílou velrybu. Kniha to byla velikánská a tlustá, takže by se ani pod lavici nevešla, přesto jsem ji pořád nosil u sebe. V tašce, místo učebnic.

Čtení to bylo napínavé, i když všemu jsem tak docela nerozuměl. O to víc mě kniha přitahovala jako magnet. Kapitán Achab, lodní důstojníci Starbuck a Stubb, černý harpunář Dagů a indián Taštego, ale především potetovaný Kvíkveg a tajuplný Moby Dick. Každou volnou chvilku jsem trávil na palubě Pequody, obden otec vyměňoval baterie svítilny. Prožil jsem na té lodi pořádný kus života, až jsem poté v hloubi knihovny objevil Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku, a sluhu Pátka, jehož otec byl pohan a kanibal.

A už po prvních stránkách jsem se těšil na to, až zase pana učitele napadne zeptat se nás, čím bychom chtěli být, až ukončíme školu. Dlouhé chvíle jsem doma před zrcadlem vykřikoval do ticha šeré chodby: „Trosečníkem…!" Den ode dne jsem to vylepšoval, až jsem usoudil, že je to dokonalé. Ani pan učitel nezklamal. Neuplynulo ani čtrnáct dní, a otázka byla opět nastolena. Nechápal jsem to a nechápali to ani ti druzí, nepočítaje ty, kteří nechápali vůbec nic. A stejně jako před čtrnácti dny, všichni opakovali to samé, ale když přišla řada na mě, pan učitel nepohnul ani brvou a sáhl pod lavici. A protože žádnou knihu nenašel, zbrunátněl: „Tak čím chceš být?!" Nebyla to otázka, byla to výzva. Nadechl jsem se, tak jak jsem si to nacvičil před zrcadlem, a odpověděl: „Kanibalem!"

Ta improvizace mě napadla jen tak zčistajasna, neboť jsem se domníval, že kanibal je nějaké neobvyklé povolání, o němž ani pan učitel nemá potuchy. Zřejmě ale měl, neboť rukou ukázal na dveře a zasípal: „Ven!!!" A tak jsem zbytek vyučovací hodiny prostál na chodbě. A poněvadž jsem tam trávil stále více času, úměrně tomu se snižovala i moje známka z mravů.

Láska ke knihám

Naopak láska ke knihám vzrůstala. O mořích, oceánech, námořnících a korzárech, o plachetnicích a velrybách jsem přečetl snad vše, co bylo kdy napsáno. Přesto jsem se námořníkem – a tím pádem ani trosečníkem – nestal, a co se kanibalismu týká, v době dospívání a vzpoury hormonů jsem k němu inklinoval. Tehdá se totiž dívkám neříkalo miluji tě, ale žeru tě. A tak jsem je žral jaksepatří, protože, jak známo, s jídlem rostla chuť.

Bylo mně nějakých čtyřicet let, když jsem se poprvé na vlastní oči a kůži seznámil s mořem. Moře se jmenovalo Středozemní a bylo modré jako nebe, vlahé a hebké jako jarní vánek, a až do hlubin průzračné jako křišťál. Přesto mě zklamalo už v Monte Carlu, to když jsem vyšplhal na skálu vyčnívající z moře, abych si splnil svůj dávný sen navštívit Oceánografické muzeum, které založil a jehož ředitelem byl Jacques-Yves Cousteau. Kolik jen knih jsem od něho přečetl.

Zavřeno

Setřel jsem si pot z čela a brada mi spadla. Muzeum bylo zavřené. Jak jsem záhy zjistil, s výjimkou Kasina bylo zavřené vše. Mrtvé město. Opuštěné jachty těch nejbohatších z celého světa se líně kolébaly v přístavu pod hradem, nad kterým vlála černá vlajka; 14. září opodál při autonehodě zemřela filmová herečka Grace Kelly, manželka monackého knížete Rainiera III. Já dorazil do Monte Carla 16. září. Neskutečná shoda nepříznivých okolností.

Stejným zklamáním byl pro mne i největší přístav Francie v Marseille. Starý přístav si sice svou atmosféru zachoval, ale ten nový se svými obřími přístavními bazény – to bylo město ve městě, kde bylo všechno NEJ. Zaoceánské lodě, trajekty, tankery, doky pro opravy lodí. Až se mi z toho zatočila hlava. A aby té smůly nebylo málo, nenavštívil jsem ani pevnost Château d' If a nepozdravil hraběte Monte Christa, stejně jako v přístavní taverně neochutnal polévku bouillabaisse, nemaje na podobné exkurze a požitky dostatek devizových prostředků neboli franků.

Ale ani Atlantikem jsem příliš nadšen nebyl. Oceán studený, voda kalná, okrově šedá, větrno. Tolik jsem se těšil na Saint-Malo, kdysi baštu korzárů na severním pobřeží Bretaně. Korzáři se změnili. Žádné protézy ze dřeva, slonoviny či velrybích kostí, žádné šátky na čele a černé pásky přes oko. Ti současní byli černovlasí, opálení, na sobě měli bílé džínsy, a do půl hrudi rozepnuté bílé nebo modré bavlněné košile s krátkými rukávy, na krku zlaté řetězy, na nose sluneční brýle.

Přesto jsem se s těmi opravdovými setkal. Nikoli osobně, ale zahlédl jsem na moři jejich loď. Na boku měla zelený nápis Greenpeace. Vlci v rouše beránčím. Francie je krásná země. Byl jsem tam už několikrát, leccos jsem viděl, mnohé zažil, ale díky neznalosti jazyka se nic nedozvěděl. Ono totiž mezi vidět a vědět je velký rozdíl. Stejně jako mezi realitou a knihou. Takže zanechav cestování, vrátil jsem se ke knize. Dnešní mladí hodně cestují a málo čtou. Asi je k tomu nikdo nevede. A pokud ano, tak nejspíš špatně.

Školní četba

Knihy, o kterých jsem psal na začátku, jsou dnes povinnou školní četbou. Taková blbost. To hrozné slovo „povinnou" bych nahradil slovem „doporučenou", neb proti imperativům je dnešní mládí imunní. Ale co by mohlo nezájem o čtení zlomit, byl by zákaz čtení. Alespoň těch knih, které jsou dnes povinné. On totiž už starej Ovidius napsal: „Nitimur in vetitum semper, cupimusque negata." – „Zakázané ovoce chutná nejvíce." Takže nevím, nevím…

Buď jak buď, až dopíšu tuhle stránku, otevřu Bílou velrybu a vyrazím do rozbouřených vln jižních moří vstříc Moby Dickovi, protože ten námořník v hloubi mé duše stále dřímá. A místo harpuny si na Pequodu vezmu tužku a notes s linkovaným papírem. co kdyby ti mladí začali zase číst.   Jiří Sehnal (ukázka z připravované knihy)