Šimánek představí svou dia-show i v Jičíně a Hořicích

Letos se na žádost diváků cestovatel vrací o několik let zpět a vypráví i o věcech velmi privátních.
Diashow je připravena do Hankova domu ve Dvoře Králové na středu 21. listopadu. Následující den vystoupí cestovatel v Jičíně v Masarykově divadle. Představení začnou v 16 a 19.30 hodin. V pátek 23. listopadu se mohou těšit na program Hořice. V domě kultury Koruna bude předveden od 19 hodin.

Rozhovor, který s ním vedla Anna Dragounová, příznačně autorka nazvala: Absolutní štěstí Leoše Šimánka:


“Už jsem si několikrát říkal, že by to bylo pěkné, kdybych nemusel cestovat sám. Zatím jsem ale nenašel nikoho, kdo by mě chtěl na dobrodružných toulkách světem provázet.“ Takhle si kdysi posteskl Leoš Šimánek v cestopisu Amerikou od severu k jihu, když poznával svět coby český emigrant s německým a kanadským pasem.

“Miluji hory, divočinu, dobrodružství. A zažít to společně s manželkou a dětmi je pro mne absolutní štěstí.“ Tímto vyznáním uzavírá choceňský rodák o pár let později knihu nadepsanou Americkým západem věnovanou manželce Lence, synovi Jakubovi a dceři Veronice. Bez nich si žádnou další cestu za dobrodružstvím nedokáže představit.

Málokdo by se odvážil vypravit se na expedici do divočiny s rodinou, natož s malými dětmi.

Pokud vím, Jakubovi bylo deset a Veronice tři roky, když s vámi byly poprvé obě dvě. Lze to vůbec porovnávat s časy, kdy jste cestoval sám?
Dřív jsem plánoval, dalo by se říci, lehkovážněji. Manželce jsem slíbil maximálně deset procent rizika, jenže nastaly situace, kdy jsme hranici hodně překročili. Naštěstí jsme zatím vždycky ze všech malérů vyvázli v pořádku.

K těm horším patří kupříkladu příhoda s medvědem. Na cestě americkým západem v kalifornském lese Plumas nám odtáhl všechny zásoby, přičemž místo, kde jsme mohli proviant obstarat, bylo vzdáleno několik dní pochodu.

Moc zle si s námi příroda pohrála, když jsme pluli na nafukovacích člunech z Kanady na Aljašku. Samozřejmě, že jsem obletěl plánovanou trasu předem ve sportovním letadle, abych ji zmapoval a vyloučil hrozící nebezpečí. Ovšem před cílem cesty ve fjordu u ledovce LeConte jsme byli uvězněni za bariérami ker a ledem jsme se tam museli doslova probojovávat.

Na fotografiích se všichni tváříte šťastně a pohodově i ve chvílích, kdy máte za sebou náročnou trasu či složitou situaci.
Jistě, rozhodli jsme se přece pro cestu všichni, takže společně snášíme dobré i zlé. Rodinu cestování stmeluje, naše děti mají přehled o světě, naučily se německy a anglicky a nejrůznějším užitečným dovednostem. Vedeme je k zodpovědnosti, svědomitosti a samostatnosti. A tak Jakub, který letos odmaturoval na stavební průmyslovce, byl o minulých prázdninách v kanadské divočině, kde pomáhal stavět srub místnímu lékaři…

A co váš srub v severní Kanadě, chystáte se tam?
Do srubu, na který se ptáte, se momentálně nechystáme, ale často na něj myslím. Právě jsem vydal novou fotografickou knihu, kterou jsem pojmenoval Na kanadském Severu – Zpátky do divočiny, v níž se vracím k naší neobvyklé svatební cestě. Prožívali jsme ji právě ve srubu u jezera Clark v kanadské divočině poblíž polárního kruhu. Byl tam s námi tehdy skoro celý rok i Jakub. Jen žena do nepohody vymění pohodlí civilizace za odlehlou končinu…

Lenka si to částečně vyzkoušela na naší první společné cestě napříč Ruskem ještě před svatbou.
V Kanadě jsme potom byli od května do dubna následujícího roku. Žena, povoláním učitelka, snášela pobyt v divočině dobře. Vadilo jí snad jedině dvacet hodin tmy v zimě. Tenkrát pětiletý Jakub tam s ní za tu dobu zvládl učivo první třídy, takže když šel potom do školy, uměl už číst, psát i počítat.
Pro zkrácení dlouhé chvíle v zimních měsících jsem vyráběl všelijaké hry (třeba Člověče nezlob se, Domino a jiné), bedny s hračkami si náš kluk moc nevšímal. Měl tam domácí zvířata a spoustu jiných zájmů - v létě jsme chytali ryby, lovili divoké slepice a kačeny, sbírali houby a lesní plody, zásobili se na zimu dřevem…

Lenka se musela naučit spoustu věcí: podojit kozu, zfiletovat rybu, zadělat kynuté těsto, což doma dělala výhradně její maminka a upéci chleba. Měli jsme zahrádku, kde se nám povedlo vypěstovat dokonce rajčata i papriky - a to je nedaleko polárního kruhu co říct. Výborně tam rostla veškerá zelenina, kterou Lenka na zimu nakládala a sušila, báječně narostly taky brambory. Sušily se houby, dělala marmeláda, udili jsme ryby a maso… Taky jsme nakládali borůvky, maliny či brusinky na víno, vařil jsem dokonce i pivo. Měkká voda z jezera, slad a chmel se povaří, pak se dodají kvasnice. Nechá se to ustát a druhý den slije do demižonu, kde to tři týdny bublá a kvasí. Potom se přidá trochu cukru a nakonec hotové pivo stáčím do lahví. Chutná výborně a nádherně pění.

Prádlo manželka vyvářela v sudu nad ohništěm u jezera. Před Vánocemi dokonce v pětatřicetistupňovém mrazu! Na šnůře ztuhlo během chvíle jako prkno. Mráz je vysušil, později ve srubu už jen doschlo. Vyprané bylo perfektně… Žili jsme tam zkrátka všedním rodinným životem se vším, co přináší.
S lidmi nás spojovala vysílačka, která jako by fungovala podle nálady. Ale například na Štědrý den jsme měli štěstí a mohli popřát k Vánocům Lenčiným rodičům v Pardubicích.

Ve srubu daleko od civilizace jsme nevěděli, co se ve světě děje a ničím jsme se proto neznepokojovali. Se satelitním telefonem je nyní spojení na cestách lepší - v zájmu bezpečí rodiny je nezbytný.

Rok v divočině je dlouhá doba. Co všechno je do srubu anebo na několikaměsíční expedici s rodinou potřeba vzít s sebou?
Vezeme základní potraviny - na celý rok do srubu asi metrák mouky a cukru, sůl, koření, kanystry s olejem. Mám s tím zkušenost, takže odhadnu, kolik se toho asi spotřebuje. Když nám na expedici jednou přece jen došel cukr a zbylo pouze umělé sladidlo, zdávalo se mi v noci o cukrárnách a dortech.
Hydroplánem se s námi do kanadské divočiny přepravila rovněž domácí zvířata. Nejdůležitější byl náš pes, odháněč medvědů, aljašský malamut Nanook. Taky jsme tam měli slepice, sviňku a kozu, které jsme pak vezli zpátky, protože jsme k nim přilnuli a bylo nám líto je zabít.

Potřebujeme petrolej, protože tam svítíme petrolejkou, musíme mít léky. V kanadské divočině by člověk sice teoreticky neměl onemocnět, ale stát se může ledacos, třeba úraz. Kamarád lékař mě naučil sešívat rány a sádrovat zlomeniny, ale naštěstí jsem zatím sešíval jen vlastní ošklivě poraněnou nohu a ruku…

Na cesty si samozřejmě pořizujeme co nejkvalitnější oblečení a obutí, stany, karimatky, spací pytle a další potřebnou výstroj podle charakteru každé expedice… Máme s sebou přesné mapy, rešerše plánovaných tras, kompas a GPS (satelitní navigaci) - zkrátka všechno, bez čeho se žádní moderní cestovatelé neobejdou.

Viděl jste kus světa. Kde jste ještě nikdy nebyl?
V Africe, i když do Jihoafrické republiky kdysi emigrovala a dosud tam žije moje starší sestra. Nepotrpím si na vedra a nemíním manželku s dětmi brát s sebou do míst, kde jsou nepokoje a choroby. Nechci zkrátka riskovat nic, co by mohlo moje absolutní štěstí při cestování s rodinou nějak pokazit.
Foto: Leoš a Lenka Šimánkovi

P.S.: Pokud jste pozorně četli, nebude pro vás problém odpovědět na otázku naší soutěže.