21. srpen 1968
Bratříčku, otvírej vrátka
Zavírej! Zavírej!
Za vraty našich řek
zní tvrdá kopyta
za vraty našich řek
kopyty rozryta je zem
a strašní jezdci Zjevení
mávají praporem.


A letadla a tanky! Hřměly a sjížděly od Vidochova k Nové Pace s hlavněmi svých děl, které mířily vpřed na naše domovy a děti…
V 5 hodin bylo slunečné ráno, stáli jsme na křižovatkách, první spoluobčané stáčeli nebo vyvraceli orientační směrovky, a tak okupanti místo na Prahu zajížděli na Brdo a úzké cesty pod zříceninou hradu Kumburk. Kudy kam?
Ze zátarasu. – kdopak by jim poradil! Iditě damoj! Zděs nět Germania. Asijské snědé obličeje, tváře popelavé žízní, hladem, únavou mlčely. Jeden zřejmě negramotný politruk utrousil: „Zděs kontrarevolucia!“ a mával novinami tištěnými azbukou. Okamžitě si vyslechl hrst šťavnatých nadávek.
Kdosi přijel na kole do města se zprávou, že na křižovatce u Kocourků zatarasili naši barikádou průjezd koloně Poláků. Tak vida, bratři Slovani… Na náměstí bylo zalidněno, v oknách i v rukou československé prapory, na výboru jsme psali výzvy i transparenty, rozhlas vyzýval ke klidu, ale vysílal i pohotové informace. Tady jsem poprvé slyšel „Ani hlt vody okupantům!“ U železniční zastávky NOVÁ PAKA/MĚSTO byly stažené závory. Zadržená kolona ruských řidičů znervózněla. Vlak nejel sem ani tam, na Chlumec ani Starou Paku. Bylo už poledne, když projížděla osobní auta s pražskými čísly a rozhazovala první výtisky časopisu Květy. Čerstvé fotografie o tom, že Praha u rozhlasu bojuje, hoří ruské tanky, první padlí stateční občané, zakrvácené naše vlajky. Klid! říkal kdosi. Přece tu není revoluce, po prvním sledu přijedou gramotní vojáci a ti pochopí…
Nepochopili ani za 20 let.

Vzpomínka na první den:



Jenom ne strach
co my tu zahrajem
až přijde čas.
Kůň bronzový
kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal.
Myslete na chorál
malověrní.