Výstavu kreseb tu měl kreslíř Jiří Winter a na besedu ho doprovodil spisovatel Miloslav Švandrlík. Konečně byli tu. Otázky jen pršely a besedníci se bavili. Pochichtávání, salvy smíchu, nakažlivý humor, jak spolupracují, jaké to bylo za Husáka na vojně, o síle lásky, nevěry, vtipy z hospody, nemocnice, školy, přírody i ze ZOO, ze sportovišť… pan ilustrátor jich nakreslil třicet tisíc…

To bylo mé první setkání s Jiřím Wintrem.
O několik měsíců později mně šéfredaktor časopisu Krkonoše sdělil, že v redakční radě uspěla moje povídka a že ilustrace přiveze pan Neprakta z Prahy. On každé úterý dojíždí do Vrchlabí do redakční rady linkovým autobusem… Chytil jsem příležitost za pačesy. Čekal jsem v Nové Pace a nastoupil. Objevil jsem ho mezi cestujícími. Přívětivý obličej, usměvavé oči, dlouhé šedivé vlasy. Ve Vrchlabí jsme oba vystoupili. Šel jsem za ním inkognito, on zapadl do zámku, já na stop, abych se vrátil domů.

To bylo mé druhé setkání s králem české karikatury.
Potřetí to bylo v městské knihovně, kde pan Neprakta trpělivě podepisoval čtenářům své knížky.

Naklonil jsem se zezadu a s ostychem mu sdělil, že mu nabízím povídku k ilustraci. „Strčte mi ji do pravé kapsy saka, do levé sbírám honoráře.“ A podepisoval se.

Povídka Jak jsem kypřil školní pozemek vyšla na stránkách časopisu Krkonoše. Pyšnil jsem se a v rámečcích jsem ji vyvěsil na stěnách pokoje.
Uvádí se, že ilustroval sto dvacet knih. Vykouzlil postavičky ze života, strašidýlka z pohádek, uměl kreslit zvířátka i štíhlé blondýnky, zklamané rybáře, rytíře, utrápené učitelky, doktory, ze střech padající kominíky, dobrotivého Krakonoše, vojáky švejkující v kasánách…

Jiří Winter NEPRAKTA zemřel. Uzavřela se jeho tvorba. Avšak jeho ilustrace, dílo budou dále bavit i činit laskavějším náš pozemský život.
Miroslav Procházka, Pecka