Takto vzpomíná: “Po maturitě na průmyslovce jsem 1. srpna nastoupil do tehdy druholigové Dukly Jičín. Trochu mi k tomu pomohl mateřský klub FC Milíčevsi. Ostříhali mne, dali tepláky a bez přijímače odveleli do kasáren na náměstí Svobody (tzv. dolní, velitel pplk. Gula), kde Dukla sídlila. Šlo o profesionální klub v kterém jsme dvakrát denně trénovali (trenér mjr. Navrátil), mezi tím užívali masáží (masér Jandera) a nemuseli chodit do stráží či cvičit střelbu.

Přišel 21. srpen. Celá kasárna byla vzhůru, burácení tanků pod okny. V pyžamech jsme letěli v druhém patře k oknům, poslouchali rádio. Nemohli jsme uvěřit zprávám o okupaci. Vojenští politruci nám vštěpovali, že se Sovětským svazem na věčné časy. Z oken jsem po tancích házeli vše co jsme měli po ruce, košťata, kbelíky… mladí kluci, trochu hrdinové, trochu blázni.

V další dny mjr. Poděbradský hrozil na nádvoří ruským letadlům a označoval je za okupanty. Do půl roku jezdil s autobusem. Těžko se nám v hlavě srovnávalo, že se z přítele stal přes noc nepřítel. Když jsme se dostali ven, tak ti kluci z tanků nám ani nedovedli říci, kde jsou.

Toho 21. srpna jsme skládali vojenskou přísahu a už jsme vynechali slova: se sovětskou armádou na věčné časy.“