Byl to jeden z nejúspěšnějších českých vojevůdců všech dob, obratný diplomat a podnikatel evropského rozměru, nebo oběť vlastní ctižádosti a zrádce českého národa, proti němuž se postavil v době jeho duchovního a společenského porobení a díky tomu získal rozsáhlé zkonfiskované majetky, které z něj učinily jednoho z nejmocnějších a nejbohatších mužů té doby? Tuto výbušnou otázku o interpretaci osoby významného českého šlechtice Albrechta z Valdštejna si kladlo a klade již několik generací (nejen českých) historiků, ta však i dnes zůstává stále otevřená.

Pohled na Albrechta z Valdštejna, od jehož narození právě dnes, 24. září uplynulo 425 let, se stával častým soustem pro propagandu, která pak jeho obraz pootočila dle svých potřeb a zaváděla mimo jiné i do školních osnov. Proto pak byl celým generacím do hlavy vtloukán obraz Valdštejna jako chladně cynického a všeobecně nenáviděného císařského vojevůdce. Jeho vojenské úspěchy a novátorské postupy pak byly přecházeny, čímž vlastně zůstala nevyslovená skutečnost, že Valdštejn – ač bojoval na katolické straně barikády v třicetileté válce – byl jedním z nejlepších českých vojevůdců našich dějin.

Dlužno dodat, že podobně se naše dějepisectví zachovalo i k dalšímu českému úspěšnému velikánovi na bitevním poli, maršálovi Janu Václavu Radeckému z Radče, který byl zase zprofanován svou službou rakouskému císaři Františku Josefovi I.

Propaganda a interpretace

Paradoxní je, že první, kdo využil i osobu někdejšího generalissima císařských vojsk a vévody frýdlantského, byla krátce po Valdštejnově smrti protestantská propaganda. Ta skrze něj zobrazila císaře Ferdinanda II. jako vraha. Podle historiků na tyto projevy, které vzhledem k realitě uvnitř českého království byly nejspíš šířeny ze sousedního Saska, se snažila zareagovat i oficiální habsburská informační mašinérie, jež měla Valdštejna pro změnu vylíčit jako zrádce, avšak pro svá tvrzení žádné důkazy nikdy nepředložila.

Valdštejnův současník, francouzský kardinál Richelieu, označil za příčinu Valdštejnova nedobrovolného odchodu ze života závist císařských generálů a nenávist Španělů. Po třech a půl století ale německý historik Christoph Kampmann, který zkoumal problematiku možné Valdštejnovy zrady podle hlediska tehdejšího habsburského trestního práva, uvedl, že na Valdštejna je třeba očima té doby pohlížet jako na „říšského rebela“, protože podle tehdy platného práva v katolické říši měl být v říšské klatbě a neměl mít nárok ani na řádný proces.

Pro úplnost je třeba dodat, že do říšské klatby se měl dostat každý, kdo se vojensky postavil proti panovníkovi nebo stavům.

Postava Albrechta z Valdštejna se v novověké literatuře a umění se těšila velké přízni. Všechny pokusy a snahy o uchopení této látky však zastínil německý dramatik Friedrich Schiller. Jeho třídílné drama Wallenstein předkládá divákům obraz ctižádostivého šlechtice, který se musel sklonit ve svém nerovném zápase s císařem. Ostatně německá literatura a umění se postavou frýdlantského vévody zabývala nepoměrně více a Valdštejn i díky tomu nechává v německé kultuře a dějinách hlubší stopu než u nás. Dokladem toho může být i skutečnost, že Valdštejn patří mezi ty, kteří byli uvedeni do mýtické Valhaly (síně velkých padlých bojovníků).

Navzdory závisti

Albrecht z Valdštejna však nevstoupil do dějin pouze jako schopný vojevůdce, ale i jako výborný obchodník a správce rozsáhlého území. Své hospodářské državy vedl tak úspěšně, že ve svých nejpříznivějších letech vydělával několikanásobně více než samotný císař. Svou ohromnou cílevědomostí a autoritou se stavěl nad většinu svých současníků a málokterý z nich měl před ním navrch.


Roku 1625 se Valdštejnova mocenská základna - Frýdlantské panství - mění na Frýdlantské knížectví a o necelé dva roky je povýšeno na Frýdlantské vévodství. Území tohoto správního celku bylo dokonce vyňato ze Zemských desek českého království, čímž se stalo jakýmsi autonomním suverénem, státem ve státě. Za centrum svých držav zvolil Valdštejn Jičín, díky němu se toto město stalo jedním z hlavních center v českých zemích.

Chtěl zde zřídit sídlo biskupství, univerzitu a vlastní sněm. Od roku 1628 zde měl právo na svém panství jmenovat šlechtice, povyšovat sídla na město a razit mince, na něž si nechal razit své heslo Invita indivia (Navzdory závisti). Do Jičína pozval jezuity, kteří zde založili kolej. Zemědělský ráz vévodství umožnil Valdštejnovi právě zde vybudovat spižírnu své armády. Kraj nebyl zatížen daněmi, a byl proto nazýván též Terra felix, šťastná země.

Nová doba, nový pohled?

Nechvalný obraz, kterému se Valdštejn „těšil“ u široké veřejnosti, sice u mnohých stále přetrvává, ale ve stále rozšiřujících se kruzích je tato pozoruhodná osobnost našich středověkých dějin středem zájmu a její obraz prochází i postupnou proměnou.

Jako zdařilý přínos k tomuto „přerodu“ můžeme považovat i výstavu „Valdštejn a jeho doba“, která probíhala na přelomu loňského a letošního roku v prostorách Valdštejnské jízdárny Senátu na pražské Malé Straně. Rekordní zájem, který přiměl organizátory výstavu o dva týdny prodloužit, přilákal přes 100 tisíc návštěvníků.

Expozice představila Valdštejna nejen jako slavného vojevůdce, ale i jako ekonoma, stavitele nebo mecenáše. Tedy celistvě jako osobu, kterou byla a ne jen pouze podle několika vlastností, které mu přisuzovala mnohdy pokřivená historická propaganda. A však i těch 100 tisíc lidí je málo. Alespoň tedy na to, aby Češi jako celek k této osobnosti zaujali vyvážený postoj, jaký si tento velikán našich dějin zaslouží. Jiří Štefek, publicista a politolog