Celý Ervínův život byl krušný, kromě dětství, které prožil v Jičíněvsi v lásce svých rodičů. Přál si být lesníkem, lesním inženýrem, neboť měl rád lesy a přírodu. Všechno nasvědčovalo, že tomu tak bude. Přišel však únor 1948 a komunističtí mocipáni rozhodli jinak. Neprošel „prověrkami“, buď proto, že byl politicky nespolehlivý, anebo že nepocházel z dělnické třídy. Jeho otec byl totiž zemědělský inženýr, ředitel a správce velkostatku na panství české šlechty Františka Schlika v Jičíněvsi u Jičína. Inženýr Tuháček byl také dlouholetým starostou v Jičíněvsi a pomáhal po celou dobu války lidem, kteří pomoc potřebovali. Bylo naše velké překvapení, že oblíbený starosta a ředitel Schlikova velkostatku musel opustit zaměstnání a byl nasazen jako štěrkovač silnic.

Na jeho syna Ervína také došlo. Po vyhození z vysoké školy lesního inženýrství si Ervín našel zaměstnání na ředitelství lesů v Zákupech u České Lípy, ale dlouho tam nepobyl. Mocipáni ho našli a poslali ho na sever Čech na Sněžník, daleko od lidí. Ervín však nezoufal. Pořídil si koně a na zimu saně, aby měl spojení se světem a občas přivezl nějaké potraviny. Koník byl někdy po pás v závějích; když jednou koník uklouzl a špičatá větev mu roztrhla pysky, šikovná Ervínova manželka Květa mu je zase sešila a sama ošetřila.

Byl to drsný život na samotě v malé hájovně. Ale jelikož hájovna byla blízko hranic a Ervín byl podle mocipánů nespolehlivý člověk, přeložili ho z Kristián hrádku na hájovnu do Maxiček u Děčína. Z hajného byl povýšen na vedoucího polesí, čili byl fořtem. Na tu dobu v Maxičkách Ervín rád vzpomínal, neboť tam mohl uplatnit svůj muzikantský talent. Měl krásný hlas, baryton, a také výborně hrál na harmoniku, a tak společně s tamějším panem řídícím zakrátko začali muzicírovat.

Ervín byl krásný člověk. A to nejenom povahově, ale i fyzicky. Byl hodně přes dva metry vysoký, a tak nebylo divu, že se za ním ohlédla každý panna i bába, a nakonec i režisér filmu, který natáčel v Děčíně film Strakonický dudák. Právě takového mužského potřeboval na jednu z hlavních rolí. Hrál také ve filmech Severní přístav a Vítr se vrací. Nevím ani přesně, v kolika filmech hrál, ale vím, že kdyby byl přijal nabídku stát se profesionálním filmovým hercem, jeho život by byl rozhodně lehčí než život v malých hájovnách.

Ervín zůstal lesům a přírodě věrný až do konce života, tak jako své manželce Květě; obě své děti – dceru Květušku a syna Ervína učil milovat přírodu. Však syn Ervín se nakonec stal také lesákem a Květuška učitelkou.

Svoji celoživotní práci pro les a přírodu ukončil Ervín jako vedoucí školkařské činnosti na lesním závodě v Červeném Hrádku. Společně s jeho pomocníky vysázeli tisíce a tisíce stromků, a bylo mu dopřáno, aby viděl, jak se lesy zazelenaly a vzchopily k životu. Nedostal žádnou státní cenu, ale jak jsem slyšel od jeho dcery Květy, spokojeně umíral: s úsměvem na rtech, a ještě ji poprosil, aby mu zahrála na magnetofonové pásce písně nahrané Hromádkovou Staročeskou dechovkou z Ameriky.

Věříme, že dobročinný čas zahojí bolest dcery Květušky a syna Ervína s rodinami, a také paní Aničky Huškové, která často přijížděla z Prahy, aby Ervínovi dělala společnici v jeho samotářském životě po smrti jeho milované ženy Květy, která zemřela již roku 2000.

Tak jako jej postrádají jeho syn a dcera, budeme jej postrádat i my všichni jeho kamarádi a spolužáci z jičínské reálky.

Milý Ervíne, čest budiž tvé památce!

Za všechny, kteří tě měli rádi a vzpomínají⋌Lubomír Hromádka, Washington, D.C.