Tato píseň spolu s chorálem Bílá hora (Jiří Červený) provází každé setkání absolventů IV. C třídy Lepařova gymnázia v Jičíně již po 60 let od jejich maturity v roce 1951. Rádi se setkávají a vzpomínají na krásná studentská léta, na své pedagogy i na kamarády, kteří již mezi ně nikdy nepřijdou.

Mezi absolventy je možno najít různá povolání – od inženýrů stavařů, strojařů či lesníků přes pedagogy, piloty, režiséry, redaktory, konstruktéry lodí pro plavbu po Dunaji až ke spisovatelům. Jedním takovým je letošní osmdesátník, autor známého románu Metráček i dalších zajímavých příběhů ze života mladých lidí, Stanislav Rudolf.

Narozen 16. února roku 1932, mládí prožil s rodiči v útulném domečku na okraji městečka (dnes města!) Železnice. Tam navštěvoval základní školu a rád pobýval v místní knihovně, kterou dlouhá léta odpoledne po zaměstnání u dráhy vedl jeho tatínek. Po revoluci v roce 1945 začal studovat na tehdy nově zřízeném Raisově reálném gymnasiu v Jičíně, které mělo technické zaměření s rozšířenou výukou matematiky a s deskriptivní geometrií (zatímco na tradičním Lepařově gymnasiu převažovaly humanitní předměty a latina). Technické zaměření však díky výborným pedagogům nevadilo studentům při objevování krás českého jazyka a literatury, historie a hudby. A tak dle připravených partitur profesora Jana Lamače byly nacvičovány krásné sbory, při hodinách češtiny díky profesorům Janu Sochorovi, Jaroslavu Kopáčkovi (tehdy tzv. zatímní správce ústavu) a Václavu Rybáříkovi byly recitovány známé verše o očich topičových, o Maryčce Magdonové, o splavu, který mnozí v té době dokázali zaslechnout.

Historické události se díky přesnému výkladu profesora Fišera (… ona rotunda žeáno nebyla malá – ona byla nevelká…) či podmanivému výkladu profesorky „Mášenky“ Loudové pevně vrývaly do našich pamětí, stejně jako zásady logiky matematiky i fyziky díky profesorům Břetislavu Šikolovi, dr. Jaroslavu Vošvrdovi a Vladimíru Bímovi (ti dva poslední dokázali probudit naši představivost při řešení úloh deskriptivní geometrie). Nelze zapomenout ani na důležité rady do života, slýchané při hodinách chemie od ing. Kocoura, který vystřídal náročného profesora Boh. Truxu (odešel učit na vysokou školu). Zásady společenského chování a dokonalého ustrojení nám vštěpoval tělocvikář profesor Josef Louda, jehož přísné vyžadování kravaty nás naučilo nosit pulovr obráceně ke krku.



Dobří pedagogové nás neopustili ani po přechodu na Lepařovo gymnasium, kde jsme absolvovali jako třída IV. C i závěrečnou maturitní zkoušku za ředitelování Jindřicha Macouna. Léta studentská dala základ pro další životní zaměření i Standovi Rudolfovi, který si udělal zkoušku na kinooperátora, aby mohl pomoci při promítání v železnickém kinu. Kromě toho se účastnil různých školních soutěží v recitaci i ve zpěvu ve skupině Čtveráci, kterou se třemi spolužáky založil. Před maturitou jsme společně probírali maturitní témata z češtiny, ruštiny i matematiky, ale nezapomínali jsme ani na společenské vyžití se svými přáteli. Krásná vzpomínka se víže k honosnému plesu v tehdejším železnickém lázeňském domě, po němž mne Standa s partou kamarádů a kamarádek vyprovodili při mém návratu do Lomnice nad Popelkou až na Ploužnici…

Jeho zkoušky na FAMU v Praze nebyly úspěšné, a tak byl po tři měsíce zaměstnán ve Výzkumném ústavu rozhlasové a televizní techniky v Praze. Získal možnost podnájmu jedné místnosti na Smíchově s oknem do dvora a nabídl mi možnost bydlet spolu, když jsem byl přijat na fakultu inž. stavitelství ČVUT v Praze. Má radost však netrvala dlouho, protože Standovi vyšlo přijetí na Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích. I když se občas zastavil, naše cesty se už rozdělily…

Po skončení studia v Českých Budějovicích nastoupil na základní školu v Chrašticích na Písecku a po svatbě v roce 1956 začali s manželkou Jarkou učit v Lázních Bělohradě, bydlení měli ve Svatojánském Újezdě. Ve druhé polovině 50. let vystudoval dálkově češtinu na Vysoké škole pedagogické v Praze. Od roku 1961 působil jako odborný asistent na Pedagogické fakultě v Brandýse nad Labem, kde také krátce učil na místní základní škole.

Byl stále v kontaktu s odborným i regionálním tiskem, témata mu vděčně poskytovala jeho učitelská praxe, což se kladně projevilo i na jeho tvůrčí činnosti v dalších letech. V roce 1965 nastoupil jako redaktor Pionýrských novin, pro které později vymyslel název Sedmička, týdeníku formou i obsahem tolik podobnému dávnému Mladému hlasateli či poválečnému Vpředu s Rychlými šípy Jaroslava Foglara, které nás provázely naším mládím. V rámci normalizace musel být k názvu připojen dodatek „pionýrů“, ale to už byl od roku 1970 Stanislav Rudolf zaměstnán jako redaktor týdeníku Květy, kde působil až do roku 1977.

Literární pokusy


To už měl za sebou první zdařilé literární pokusy, z nichž nejvyšší ocenění získal příběh „nemožně tlusté holky“ Metráček. V letech 1977 až 1982 žil jako spisovatel z povolání, tzv. „na volné noze“. Na konci tohoto období se stal dramaturgem Filmového studia Barrandov a dva roky vedl tvůrčí skupinu pro děti a mládež.

Od padesátých let přispíval do známých periodik jako např. Host do domu, Vlasta, Mladá fronta, Květy, Mladý svět, od 90. let jsou kromě beletristických prací oblíbeny i jeho fejetony v Právu, MF dnes, Instinktu, Vlastě, v internetových titulech, i v Jičínském deníku. Průpravou pro první román byla autorovi čilá spolupráce s různými časopisy, kterým posílal krátké povídky, hlavně ze školního prostředí. Náměty čerpal především ze své práce učitele, jako hlavní postavy vystupují především dívky.

I v dalších románech zobrazoval mládež ve věku dospívání při konci povinné školní docházky a její postavení doma, ve škole či mezi kamarády, jakož i první lásky. Po prvotině Metráček (1969) následují Nebreč, Lucie (1972), další čtyři knihy vycházejí v roce 1973 (např. Ententýny). Každý další rok přináší nový román; Metráček se po úspěchu a zfilmování dočkal v roce 1977 pokračování s podtitulem Kostky jsou vrženy. Zatím poslední knihou je dílko se zajímavým názvem Miluji tě, vole (44. titul).

Z tvorby pro dospělé jistě zaujal v roce 1978 román Barvoslepí, novela Operace mé dcery vychází v nakladatelství XYZ ve třetím vydání. Součástí díla Stanislava Rudolfa jsou i jeho scénáře filmů a televizních her – např. Ententýny, Renáta, Malý vodní had a další.

Filmy


Zfilmování se dočkaly i jeho romány ve spolupráci s různými známými režiséry – Václavem Vorlíčkem, Josefem Pinkavou, Ludvíkem Rážou a dalšími. Jsou to kromě jeho prvotiny Údolí krásných žab, Kopretiny pro zámeckou paní a Operace mé dcery.

V tvorbě Stanislava Rudolfa je plně využívána znalost školního prostředí, ať už z jeho původního působení v Lázních Bělohradě či pozdějí v Brandýse nad Labem, ale i z vlastních školních let, kdy se v příbězích objevují jména profesorů či spolužáků, a Železnice je vlastně Stříbrovice apod. Řádka jeho knih, a nechybí jich moc do padesátky, svědčí o autorově lásce k lidem, k rodnému kraji i k místu, kde působí, o lásce k učitelskému povolání, kterému zasvětil část svého života a kterému často ve svých knihách vzdává hold, obdobně jako při setkáních i mimo ně rád s úctou a poděkováním vzpomíná na všechny pedagogy, kteří mu poskytli tolik potřebné základy pro vznik jeho úctyhodného a v mnohém objevného díla. Za to vše mu patří poděkování a přání pevného zdraví a dostatku sil pro novou tvorbu a nové nápady. Ať jeho rodný kraj nadále zůstává jeho láskou…⋌Jaroslav Kaplan