Na Jičínskumůžete spatřit jeho nejnovější velkoplošnou panoramatickou diashow AUSTRÁLIE – Křížem krážem v Hořicích v Domě kultury Koruna v sobotu 20. listopadu od 18 hodin a v Jičíně v Masarykově divadle vneděli 21. listopadu od 15 a19 hodin.

Poslední z vašich cest, o níž jste vydal knihu, a nyní pořádáte diashow-turné, vedla napříč Austrálií. Cestujete často do „bohem zapomenutých končin“.

To ale o Austrálii neplatí, navíc tento kontinent jste už v minulosti jednou navštívil. Proč na něj tedy padla vaše volba?
Tenkrát, před pětatřiceti lety, jsem Austrálii jen projel. To bylo po ročním pobytu v Jižním Pacifiku. Připlul jsem na jachtě do Sydney, přejel stopem celý kontinent do přístavu Darwin a pak na lodi pokračoval dál do Indonésie.

Moje vzpomínky na Austrálii byly tři: hrozně velká země, množství červeného prachu a strašné horko. Víc jsem z toho neměl. Možná ještě náklaďáky se třemi přívěsy, jejichž šoféři mě při stopu brali.

Proč jste se rozhodl do Austrálie znovu vrátit, když vaše představa o ní nebyla zrovna nejlepší?
Přesně tak, ta byla přímo odrazující. To rozhodnutí padlo při naší cestě na Havaj. Jednou při západu slunce jsme sledovali, jak slunce zapadá do moře… Se synem se rádi potápíme. On si udělal licenci už jako desetiletý. Byl tehdy nejmladší potápěč, jakému prý kdy licenci vystavovali. I na Havaji jsme si dali několik ponorů s přístroji, ale nebylo to nic ohromujícího. Jsou to vulkanické ostrovy, schází tam korálový útes a vlny se ženou přímo na pobřeží.

Tenkrát jsem říkal synovi: „Tam na druhé straně oceánu, kam sluníčko teď právě zapadá, je na východní straně Austrálie Velký bariérový útes a potápění prý nejlepší na světě. Víš co, tam si někdy vyrazíme!“ Manželka hned zakročila a povídala: „Ale poletíme všichni čtyři, objedeme Austrálii celou a potápění si necháme na konec jako zlatý hřeb programu.“

close zoom_in Dnes cestujete s celou rodinou. Tak to ale nebylo vždycky. Dlouhou dobu jste žil v kanadské divočině… Jak jste se vlastně ocitl za hranicemi a začal s cestováním?
V osmašedesátém roce jsem měl dobré místo na stavebním úřadu v Plané u Mariánských Lázní. Býval bych tam byl ještě možná teď, nebýt šedesátého osmého. To mě tak strašně překvapilo, ten vpád, ta zrada… S kamarádem jsme vzali štětku a kbelík s vápnem a na ruské tanky malovali „Táhněte domů, nechceme vás tady“ a rudé hvězdy z budov jsme strhávali… Lidi to pozorovali a fandili nám… A pak se všechno najednou otočilo. Byl malér. V prosinci jsem dostal předvolání k nadřízenému.

Dostal jsem výpověď, že prý ve svém oboru pracovat budu, ale s lopatou a krumpáčem. To jsem si nechtěl nechat líbit. Přemýšlel jsem, jak se dostat z republiky. Jenže výjezdní doložku by mi už nikdo nevydal. Byl jsem ale ten rok za kamarádem v Německu a výjezdní doložku, starou, jsem v pase měl. Tak mě napadlo emigrovat. Jako stavitel jsem uměl dobře malovat a já jsem si tu doložku i razítko přenesl ze stránky na stránku a tím jsem měl nové povolení od českých úřadů, že mohu vycestovat. Vyrazil jsem na německý konzulát, ten mi dal vízum a já jsem zmizel. Poslal jsem pak zpátky pohlednici z Pasova… To asi koukali… Dostal jsem rozsudek jménem republiky, dva roky nucených prací…

Vy jste ale v Německu zůstal.
Pracoval jsem tam dál jako stavitel, školu mi uznali, nechal jsem se zapsat mezi architekty a začal podnikat.

V Německu jste ale nevydržel. Jak jste se dostal do Kanady?
Měl jsem vlastní firmu, projektoval rodinné domky, dělal stavební dozor. Žil jsem si dobře, měl jsem sportovní auto, krásně jsem bydlel. Ale byl jsem vlastně otrok svého byznysu, neměl jsem na nic jiného čas. Jednou mě navštívil kamarád, který se právě vrátil z Kanady. Ukazoval mi fotky, jak tam pádlovali po řece Yukon, ulovili si losa, ryby chytali… Když jsem ty obrázky viděl, řekl jsem si: a já se tady jenom honím jako blázen. Sehnal jsem si mladého inženýra, vysvětlil mu, co má ve firmě dělat, a vyrazil jsem do Kanady. A to, co jsem si snil, se mi podařilo zažít.

Splnil jste si klukovský sen…
Jacka Londona, toho jsem rád čítával jako kluk, dobrodružství zlatokopů na začátku předminulého století… podle toho jsem pak žil. Úplně jsem se zamiloval do Kanady. A když jsem se po třech měsících vrátil z kanadské divočiny zpátky do své kanceláře, přestala mě moje práce bavit. Dal jsem všechno do pořádku, žádné další zakázky už nebral, rozpustil firmu, všechno prodal.

A odjel do Kanady.
Bylo to v sedmdesátém čtvrtém, co jsem emigroval podruhé a získal tak kanadský pas. Dodnes mám platné všechny tři. Český, německý, kanadský. S kamarády jsem nejdřív podnikl plavbu po řece Mackenzie na nafukovacích člunech a plachetnici. Potom jsem vyrazil napříč Amerikou až k Ohňové zemi, to mi trvalo dva roky. Pak následovala celá řada dalších cest a expedic.

Kdy jste se vrátil do Československa?
Vrátil bych se hned po sametové revoluci, v roce 1989, ale nešlo to. Byl to takový neobvyklý důvod. Žil jsem tehdy ve svém srubu v kanadské divočině. Na krátkovlnném rádiu jsem poslouchal zprávy z Evropy, jak padla Berlínská zeď, to jsem zajásal. Zaplaťpánbůh, to je konec režimu, který mě vytlačil z republiky. Když konečně bylo moje jezero v Kanadě natolik zamrzlé, aby se na něm dalo přistát s letadlem na lyžích, hned jsem divočinu opustil. Před Vánoci jsem odletěl do Německa a začátkem ledna devadesátého roku jsem se konečně vrátil do republiky. I do Orlických hor, kde měli moji rodiče chalupu. A tam jsem se seznámil se svojí manželkou Lenkou, která pochází z Pardubic.

Jak?
Jako učitelka tělocviku tam učila děti lyžovat. Tak jsem na ni koukal – štíhlá, dlouhá holka, výborně lyžovala… A to už jsem věděl, že pojedeme s kamarádem do Ruska k Bajkalskému jezeru a že budeme mít Tatru, která má tři sedadla. Tak jsem jí říkal, jestli by se s námi nechtěla podívat na Bajkal. A ona, že by se jí to strašně líbilo. Tak jsem začal, jako že by se nám hodilo, kdyby nám nějaká šikovná ženská vařila… a to jsem to zkazil strašně (smích). Že prý vařit neumí… Tak jsem hned otočil, že to nebude nic složitého, že budeme mít s sebou jen konzervy. A druhý den Lenka přišla: „Dala jsem ve škole výpověď, jedu s vámi do Ruska.“

A od té doby cestujete už jen spolu a teď i se dvěma dětmi?
Když jsme se z Ruska vrátili, říkal jsem – když nám to spolu v Rusku tak dobře fungovalo, tak to musí fungovat i v Kanadě. Tak jsme se vzali a vyrazili spolu do divočiny, do mého kanadského domova. Byl to tam nejkrásnější rok mého života, který popisuji v knize Na kanadském severu - Zpátky do divočiny. Když jsme se brali v 91. roce v dubnu, měl jsem od manželky dvě podmínky: Že ji nebudu nechávat sedět s dětmi doma, když vyrazím na nějakou expedici. A druhá: Když budeme společně cestovat, tak že riziko musím udržovat co nejmenší. To jsem slíbil, i když několikrát se nám to pak přehouplo do rizika úplně maximálního.