Na jednadvacátý srpen roku 1968, kdy do Československa vtrhla okupační vojska, vzpomíná: „Vidím to jako dnes. Měl jsem zrovna studijní volno před státnicí. Ráno po šesté jsem uslyšel v rozhlase úřední zprávu o vpádu vojsk, což mě samozřejmě zaskočilo. Pocítil jsem hluboké pokoření, ponížení, otřes.

Bydlel jsem naproti krajskému sídlu partaje. Vyběhl jsem přes ulici na KV. Na chodbě jsem potkal šéfredaktora, který mi vtiskl prohlášení pro tisk. S ním jsem utíkal do redakce. Jak jsme se postupně scházeli, zařizovali jsme vydání mimořádného čísla s touto zprávou.

Začalo několik hektických dnů. Nebyli jsme nijak kontrolováni a omezování, vojáci do naší redakce nikdy nevtrhli. Cenzor, který nám v tiskárně kontroloval veškeré články, utekl. Třetí den nám sice telefonoval, ať zastavíme tisk štvavých článků, které píšeme, to jsme ale ignorovali.

Stejně jako Pochodeň pracoval i krajský rozhlas, který sehrál velmi významnou roli. Své vysílání udržel tím, že přešel na frekvenci civilní obrany. Působivý a vášnivý hlas Rusky Raisy Flekové, který vyzýval ruské vojáky, ať se vrátí domů, že tu jsou omylem, mi zůstane vryt hluboko v paměti, “ přiznává Vítězslav Boukal.

Druhým pozitivním zjištěním byl fakt, že všechno ve státě v prvních hodinách fungovalo, i když tu nebylo centrální řízení. Lidé skupovali chleba, máslo, maso, ale všechno zboží bylo okamžitě doplňováno.

Jiná zkušenost: „Redakce neměla vlastní vůz, ale okamžitě přišli občané, kteří nám nabídli své služby, dodali i benzín. Lidé přinášeli peníze, salámy, rohlíky, všechno, jen abychom psali a informovali je. Rozváželi jsme Pochodeň a získávali přehled o dění v kraji. Noviny tehdy vycházely i třikrát denně a distribuovány byly zdarma. Jak jsme zjistili, na některých vesnicích byl celkem klid, jinde lidé vyjadřovali svůj nesouhlasný postoj nápisy jako Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil; Ivane, vrať se, čeká tě Nataša a jiné. Proti Rusům stála i značná část bezpečnosti,“ dodává novinář.

Přiznává, že okupaci Československa očekávali. „Několik dní před jednadvacátým k nám přišel jeden z důstojníků letecké armády, která měla sídlo v Hradci Králové, a přinesl snímky z hranic, kde se shromažďovala vojska. Šéfredaktor zvažoval, zda máme fotografii zveřejnit. Ale protože na schůzce v Bratislavě Alexandr Dubček slíbil, že se vyhneme provokacím, usoudil, že by fotka veřejnost podráždila. Nálada v té době byla velmi vzrušená, lidi čekali, že se něco hne.

Roku 1968 totiž předcházely rozsáhlé diskuse. Koncem roku 1967 se konal sjezd Svazu mládeže, kterého jsem se zúčastnil jako zpravodaj. Čekaly se velké změny v organizaci mládež, a byly pro to určité předpoklady. V diskusích a průzkumech předcházejících sjezdů byla spousta nesmírně cenných námětů ke změně organizace, která měla vyjít vstříc zájmům a potřebám mládeže například tím, že bude využívat klubové principy.

Na sjezdu se však nic neobjevilo. Diskutoval jsem o tom s Frantou Vackem, který se za ÚV KSČ na řízení sjezdu podílel. Řekl, že nežijeme izolovaně, že musím počítat s mezinárodními vazbami a soudruzi z Moskvy by neunesli jakoukoliv změnu. Řekl to zaobaleně, ale vše bylo jasné. Hovořil jsem o tom s redaktorem Láďou Papežem a on konstatoval: „My jsme si toho vědomi, na vedení strany i v našem tisku je řada lidí, kteří by to chtěli změnit. Šli jsme za prezidentem Novotným s tím, že je strana v krizi a že nevidíme jiné východisko, než aby odstoupil a tím uvolnil místo pro změny ve stranické politice. Nerozčílil se, jen řekl: „A co si myslíte, soudruzi, že se změní. V okamžiku, kdy položím prezidentské křeslo a vystoupí můj nástupce s jiným programem, okamžitě sem vstoupí ruské tanky a roznesou to všechno na pásech a bajonetech.“ Takže oficiálně se vstupem vojsk politici počítali!

Vítězslav Boukal z redakce odešel po roce 1969. Nastala doba normalizace a silný tlak. „Ztratil bych svoji tvář, a kdybych teď psal všechno jinak, tak by lidi nevěřili ani mně, ani novinám,“ zdůvodnil svůj odchod z redakce.

Získal práci v krajském pedagogickém ústavu, tady s ním byl pro jeho minulost ukončen pracovní proces a byl vyloučen ze strany. Jak později zjistil, byl zařazen do celostátního dokumentu, nazvaného akce Norbert, kde byla uvedena jména 40 tisíc osob, které by stát v případě ohrožení zlikvidoval. V roce 1969 našel práci v Institutu hospodářského poradenství, po roce bylo družstvo zrušeno. Do roku 1971 byl bez zaměstnání, to se mu podařilo najít až u Vodních staveb Praha, kde nejdříve působil jako vychovatel a pak technik pro zásobování, dopravu, správu budov. Zde setrval až do penze. Byl půl roku doma a opět se vrátil k práci novináře. Definitivně si začal užívat důchodu v pětašedesáti letech.