Navzdory výše přiznaným rozpakům vzal jsem již před léty na vědomí, že v Jičíně, kde bydlím, je Valdštejnovo náměstí a jednou za dva roky pořádány jsou „Valdštejnské dny“ (Jičín střídá se s Frýdlantem).

K této akci přihlásili se v letošním roce i turisté, kteří s týdenním předstihem uspořádali v sobotu 22. května hvězdicovité „Putování na Valdštejn“ s pěšími trasami z Turnova (5 km), Rovenska (13 km), Sobotky (17 km) a Jičína (30 km) a s cyklotrasou z Jičína (60 km). Byl jsem osloven předsedkyní odboru KČT Jičín, zda bych dohlédl na trasu ze Sobotky, čemuž jsem ochotně přitakal. Pravda – s drobnými od počátku pochybnostmi, kolik pochodníků se z onoho města vůbec vydá.

Protože rodinní příslušníci rozhodli se jít na Valdštejn odjinud, odebral jsem se do Sobotky v sobotu sám. Zavezl mne tam autem jeden člen našeho odboru; ten ovšem ihned odspěchal domů.

V rodišti Fráni Šrámka jsem osaměl. Bylo 8.20 hodin, start stanoven na devátou, a tak stihl jsem ještě prověřit nabídku místního občerstvení, kde potěšila mne ranní dršťková polévka s rohlíkem. V 8.40 jsem postával sám u kašny a mával propozicemi. V 8.45 přišly (tak přece!) dvě turistky, které jsem obdaroval písemnostmi a dal jim na vybranou: mohou jít samy, anebo počkat na mne do 9.05 hodin, kdy vydám se na trasu. Šly samy.

Když další účastníci se nedostavili, opustil jsem – pod oblohou lehce zataženou, avšak srážkami nehrozící – krátce po deváté náměstí. (Je třeba přiznat, že až po jednom lahvovém pivu z Malého Rohozce, k němuž zlákala mne skupinka místních občanů sedících na lavičce před prodejnou s nápoji.) Po žluté značce dlážděnou ulicí vedoucí směrem ke Kosti přišel jsem k parkovišti, které využívají návštěvníci zámku Humprecht. Zde bylo třeba odbočit vpravo na stezku lemovanou mladými listnáči stáčející se kolem kapličky do údolí potůčku a poté mířící na kopec k osadě Nepřívěc, jejíž první nemovitost byla označena nápisem „Hotel Ort“. Po silnici pokračoval jsem do Libošovic, kde nejprve u vlakového nádraží přešel jsem na značku modrou, na návsi pak na červenou. Předešel jsem šest turistů, které marně zval jsem také na Valdštejn.

Za vesnicí, kde odbočuje jedna silnice do Malechovic a druhá do Pleskot, seděly na lavičce obě mé svěřenkyně, jimž s mým příchodem skončily pochybnosti, kudy k rozcestí U Přibyla, na které se marně ptaly nějakého jedince u blízkého rodinného domu. Ukázal jsem na polní cestu vedoucí k lesu ozdobenou červenými značkami, současně rozhodl jsem se, že raději s nimi půjdu až do cíle.Vyšlo najevo, že jedna z nich je z Liberce a jezdí na chatu poblíž Sobotky, kamarádka je z Pardubic. Společná cesta neměla ovšem tu podobu, že bych se nacházel neustále v jejich těsné blízkosti: to bylo pouze ve chvílích, kdy točila se řeč kolem turistiky pěší i cyklo, či kolem tras v Českém ráji. Kamarádky však potřebovaly probrat i témata ryze ženská, při nichž jsem taktně zrychloval chůzi či naopak zařadil do putování více drobných zastávek než je u mne běžné. Lesní cesta svažující se do údolí byla lehce blátivá. Přešli jsme po lávce Žehrovku a po silnici od Pleskotského mlýna šli proti toku říčky. Po pár stech metrech došli jsme k rozcestí U Přibyla, od něhož až do cíle vedla nás značka zelená.

Minuli jsme rybník Věžák, pak po kilometru opustili asfaltovou komunikaci, jež mířila k zámku Hrubá Skála, když značka vedla do lesa do údolí Čertoryje ozdobené nejedním pískovcovým útvarem. V místě, kde lesní cesta odebírá se do kopce, předešlo nás několik rychlých pěšáků (s nimi dva členové KČT Jičín), jednalo se o třicetikilometrovou trasu, na kterou prý vyšlo z Jičína šest turistů. Šli ovšem natolik rychle, že nestačil jsem si upřesnit, zda v onom počtu jsou započteni i dva pořadatelé.

Po prudkém stoupání končícím u silnice od Vyskře, kterou jsme přešli, následoval prudký sráz po kamenech, po němž následovala zas pohodlná lesní cesta. Přes samotu Radeč s opravenou kapličkou došli jsme ve 12.45 po mírném stoupání na hrad Valdštejn. Z modré oblohy usmívalo se sluníčko.
Při rozloučení se společnicemi vysvětlil jsem jim cestu do Sedmihorek i do Turnova, pobyt na hradě nechal jsem na jejich uvážení.

V cíli obdrželi turisté písemnou upomínku na absolvování trasy, kde je psáno: „Držitel tohoto listu je oprávněn šířit slávu a věhlas vévody Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna na souši, ve vzduchu i na moři, jakož i skutky jeho a opěvovat dílo, které nám zanechal.“

Krátce po mém příchodu ke hradu spatřil jsem v došlé početnější skupince jdoucí 13 km z Rovenska pod Troskami přes Hrubou Skálu manželku Alenu a syna Jana (do Rovenska přijely z Jičína tři desítky pochodníků). Vbrzku dorazil i syn Lukáš, který sám absolvoval trasu 27 km: Mnichovo Hradiště – Valečov – Příhrazy – Žehrov – Kacanovy – Valdštejn. Společně vstoupili jsme za snížené vstupné do hradu, kde nechyběl vévoda Albrecht z Valdštejna, jenž při hovoru s lidem nasazoval tvář vlídnou i přísnou. Každý účastník putování obdržel ještě pamětní minci.

Do kaple sv. Jana Nepomuckého nahlédli jsme až poté, co skončil obřad svatební. Rozhlédli jsme se po nádvoří, zašli do sklepení a dlouze postáli na vyhlídce k blízkému Kozákovu i vzdáleným Jizerským horám. Pro odjezd do Jičína zvolili jsme nástupní zastávku Turnov – město, k níž odebrali jsme se po červené značce (čímž každý přidal k denní trase další tři kilometry) kolem rozhledny Hlavatice, na kterou jsme vystoupali, abychom pohlédli na město Turnov a v lehkém oparu snadno identifikovali Bezděz, Ralsko a Ještěd. Regionova odjíždějící v 15.47 do Jičína dosti zaplnila se zčásti již v Turnově – více pak v Sedmihorkách – spokojenými jedinci, které zlákalo „Putování na Valdštejn“. ⋌ Jan Vaníček, Jičín