Je naším nejrozšířenějším skokanem. Jeho zbarvení je velice proměnlivé od světle hnědé přes rezavou, kávově hnědou až k černohnědé barvě. Někteří mají jen nepatrnou kresbu, jiní jsou hustě skvrnití. Skvrny mají i na žlutobílé spodní části těla. Je možno říci, že nenajdeme dva úplně stejné exempláře. Hlas samců je mručivý, někomu připomíná předení kočky, jinému vzdálený zvuk motorky.

V době rozmnožování skokani hnědí nepřijímají potravu. Ve starověku a středověku ve střední Evropě ale právě oni zpestřovali jídelníček lidí.
I dnes jsou oblíbenou pochoutkou v řadě zemí žabí stehýnka – většinou ze skokanů. Na jednu porci jsou prý zapotřebí stehýnka alespoň z pěti žab.

close zoom_in Mezi zelené – vodní – skokany, kteří jsou na vodu vázáni celoročně, patří skokan zelený, skokan krátkonohý a skokan skřehotavý. Od hnědých skokanů se na první pohled odlišují umístěním očí, při pozorování jejich hlavy shora jsou oči zelených skokanů blíže u sebe a nevystupují z obrysu hlavy do stran.

Rozlišení jednotlivých druhů je velmi obtížné a leckdy je oříškem i pro odborníky. Situaci navíc komplikuje to, že se tito skokani vzájemně kříží.
Skokani zelení za všech okolností hledají útočiště a bezpečí ve vodě a nikdy se od ní příliš nevzdalují. Živí se hmyzem, který loví při vodní hladině. Na podzim zalézají do bahna rybníků a skoro půl roku stráví bez pohybu a bez potravy.

Hlas největšího z nich, skokana skřehotavého, si určitě vzali v dávných dobách při vymýšlení pohádek lidé jako vzor pro hlas vodníka. Když se večer již za šera ozve z vesnického rybníčka hlasité, strašidelné bre-ke-kek, kdo ví, jestli si to jen zpívá žabák, nebo jestli se to snad neozývá vodník… ⋌Marcela Šanderová