Kuňka obecná (Bombina bombina – na snímcích) je poměrně drobná, měří jen 4 - 4,5 cm, na hřbetě a hlavě je nenápadně šedozeleně zbarvená. Zato na spodní straně těla má nápadné ohnivé žlutooranžové skvrny na tmavém podkladě.

V případě, kdy se cítí ohrožena, otáčí nejprve nožky chodidly nahoru a pak se dokonce převrátí na záda a ukazuje útočníkovi toto nápadné zbarvení. Tahle její reakce na nebezpečí se nazývá kuňčí reflex. V přírodě kombinace černé a žlutooranžové barvy znamená totiž výstrahu „pozor, jsem nebezpečné zvíře, jestli mi nedáš pokoj, budeš mít problémy!“ Podobně jsou zbarveny bodavé vosy, sršně, ale i neškodné vosičky; tuto barevnou kombinaci využívají vlastně ke své obraně i pomalu se pohybující mloci. Jako všechny žáby vylučuje i kuňka ze svých kožních žláz sekret potřebný pro zvlhčování pokožky, kterou využívá ke kožnímu dýchání a vstřebávání vody. Kdyby se nám tento sekret dostal do očí, mohl by způsobit zánět spojivek, jinak ale z kuněk nemusí mít člověk žádný strach.

Vajíčka klade kuňka na prohřátých mělčinách v malých shlucích (skupinách). Začíná v dubnu, opakovaně pak může i v květnu a v červnu. Jedna samička naklade celkově jen 100 – 300 vajíček. Mladé žabky zůstávají na mělčinách nebo na břehu bezprostředně u vody a objevují se postupně od června do října, podle doby snůšky vajíček.



Typický pro kuňku obecnou je její melancholicky znějící hlas. Řada lidí ho zná nejen z přírody, ale taky z filmu Na samotě u lesa, kde Ladislav Smoljak kuňku věrně napodobuje a jeho filmová manželka mu připomíná: „Radime, vejš!“

Ještě před asi 25 lety kuňky žily a rozmnožovaly se přímo v Jičíně v periodických loužích podél železniční trati v místech dnešního sídliště.

V České republice se vyskytuje ještě například v jižních Čechách kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). Zbarvení břicha je žluté s černými skvrnami, na svrchní straně těla má ostřejší zakončení bradavek na pokožce než kuňka obecná, dá se rozpoznat i podle odlišného hlasu.

Kuňky patří z hlediska evolučního vývoje ke starobylým druhům žab. Jak je známo, život na planetě Zemi vznikl a vyvíjel se v teplých mořích. Tvorové, kteří v prvohorách vystoupili z vody na souš a zanechávali první stopy v písku, byli předkové dnešních obojživelníků. Vývoj v živočišné říši pak pokračoval až k dnešnímu člověku.

Můžeme tedy vlastně obojživelníky považovat za svoje prapředky a už proto si jich musíme vážit, starat se o jejich ochranu a umožnit jim další přežití, aby je mohly obdivovat i další lidské generace.
⋌Marcela Šanderová