Zajímalo nás také, jak Michal Malátný vnímal opatření ohledně koronavirové pandemie.

Zarazila mě kritika lidí. Já jsem vládě a kabinetu vůbec nezáviděl jejich situaci. Lidi si stěžují, že opatření byla zbytečná a že nás chce stát ovládat. Já si to prostě nemyslím. Myslím si, že opatření mohla být tvrdší. Umíraly tisíce lidí. Trošku mě štve, jak si lidi okamžitě stěžují. No, tak nebudeme letos hrát, uskrovníme se a budeme vystupovat až za rok. Je to prostě nemoc jako byly cholera nebo španělská chřipka a my se tomu už naštěstí umíme trochu bránit.

Domov - to je místo i lidé 

Svůj vztah k Jičínu vnímá takto: Je to můj domov, rodné město a lidé v něm mne formovali. Byli to třeba bratři Mohrové a divadlo Suterén, později Baret S., tam jsem si poprvé čuchnul k divadlu a poezii. Na gymnáziu profesor Jan Čeliš, který nám ukázal, že můžeme žít svobodně i v tý prazvláštní době, na základní škole to byly paní učitelky Volfová a Hylmarová, který nás vedly k lásce k českému jazyku, výtvarnému umění a podporovaly naše hudební cítění. Byl to Roman Valenta a paní profesorka Zdena Kastlová, kteří mě učili recitovat. Pan učitel hudby Josef Kopecký mně učil první akordy na kytaru. Mám v Jičíně rodiče, sourozence a kamarády z mateřské, základní a střední školy, z autoškoly i tanečních. Takový je můj vztah k Jičínu.

Padesátiny? Sedneme si v kuchyni

Michalova maminka pochází ze známé konecchlumské hospody a tak přišla řeč i na pěnivý mok.

No, pivo mám rád jen černý, jinak miluju víno. Spíš sem podědil po dědovi lásku k divadlu, on sám hrál a místní ho nazývali konecchlumským Vlastou Burianem. Takže touhu sdělit něco z jeviště lidem mám asi po něm. Bohužel jsem ho nepoznal, ale mám jeho harmoniku.

Blížící se padesátiny nemíní zpěvák výrazně oslavovat.

Já už zažil takových mejdanů, že nemám vůbec chuť něco pořádat. Možná si sedneme s kapelou u nás doma v kuchyni a pokusím se uvařit něco dobrého.