„Že mě má rád, to mi může říkat muž každý den, na to žádný svátek nepotřebuji,“ sdělila mi jedna paní v jičínském květinářství, když jsme zavedli řeč právě na Valentýna. Měla pravdu, lásku bychom měli dávat najevo nejen 14. února, ale co nejčastěji. Třeba jen pohlazením, pusou, láskyplným slovem, aby ten druhý věděl, že jsem tady pro něho.

Nejen o zamilovanosti, ale také o první puse, první lásce nám napsali i naši čtenáři. O svůj příběh plný lásky se s námi podělila Kateřina Krausová z Nové Paky:

Napsali jste nám

„Jednou jsem v časopise Ateliér objevila konkurs pro účastníky desetidenního plenéru v krásném a starobylém městě Bardejov na Slovensku. Městská rada nabízela úžasné podmínky a strávit malování v inspirujícím prostředí města i s dalšími výtvarníky, tomu jsem neodolala. Přihlásila jsem se a byla vybrána. Můj hodný a obětavý manžel se rozhodl, že mi pomůže s těžkými zavazadly alespoň na hranice. Já mám totiž celoživotní nutkání pořád někam mizet. To způsobuje, že se nám s mužem oběma po sobě začne stýskat, už když si balím.

Ve dvě hodiny v noci jsme zastavili na hranicích v Kútech. Pár polibků a já ujížděla na východ, manžel zpět na Bohumín a Pardubice. Po poledni jsem vystoupila v Bardejově a uchvácena městem jsem absolvovala audienci u pana starosty. K mému údivu jsem zjistila, že jsem konkurs vyhrála sama.
Plenér byl jen pro jednu osobu. Pan starosta mi předal klíče od luxusního mezonetového bytu s ateliérem, poprosil mě o dva obrazy s motivem města a popřál mi hodně štěstí. Co tady proboha budu dělat bez Jarouška???!!!!!

Jaroušku, přijeď

Ubytovala jsem se a okamžitě si utíkala koupit telefonní kartu a tranzistorové rádio. Ticho bytu mě dusilo. Přemýšlela jsem, že manžel za dvě hodiny přijede zpět do Nové Paky a bude se rychle chystat do práce na noční směnu. Ve čtyři hodiny už jsem vytáčela v budce naše domácí telefonní číslo a modlila se, aby to manžel vzal. „Jaroušku“- šílela jsem radostí, když vzal telefon,“musíš hned přijet! Jsem tu sama a nemůžu to tu bez tebe vydržet. Když za mnou přijedeš, dám ti za to úplně nové tranzistorové rádio. Já se tady bez tebe asi zblázním!“

Když jsme totiž s manželem spolu začínali chodit a já mu nechtěla dát pusu, nabídl mi výměnou za polibek svou nejcennější věc, nové tranzistorové rádio.

A manžel nezklamal. Okamžitě zavolal do práce, vzal si dovolenou a do služby cestovní batoh. Ráno, když mu skončila směna, skočil znovu na vlak do Pardubic a vydal se tam, odkud právě přijel. Druhý den ráno byl v Bardejově.

Já jsem za ten den, než manžel přijel, namalovala dva obrazy pro město Bardejov. A pak už jen láska, romantika s Jardou, malování pro radost, víno, bardejovské kúpele, Spišské klobásy….no prostě, taková týdenní letní oslava Valentýna. Manžel k němu tenkrát dostal tranzistorák.“