Letem světem do Brazílie šel jsem světa kraj

Byl jsem tenkrát v septimě, poslední třídě reálky, když najednou zčistajasna náš profesor Josef Fišer při hodině povídá: „Mládenci, kdyby se někdo z vás dostal za hranice a žil někde v zemi, kde je česká menšina, koukejte tam těm našim krajanům pomoci.“ Mysleli jsme, že se náš profesor dějepisu Fišer zbláznil. Všude okolo nás němečtí okupanti, tak jak se můžeme dostat za hranice? „Však se jednou někomu z vás naskytne příležitost, jak se dostat za hranice.“

Tenkrát se to nikomu z nás nepodařilo. Byli jsme totálně nasazeni k „technické nouzové pomoci“. Vrátili jsme se opět do školních lavic, hned po válce v květnu 1945, abychom udělali maturitu pod hlavičkou Lepařova reálného gymnasia v Jičíně, v září 1945.

Do ciziny

Mně se však podařilo překročit hranice naší vlasti krátce po únoru 1948, kdy jako vysokoškolák jsem se zúčastnil „Pochodu na Hrad“, podpořit morálně prezidenta Československé republiky dr. Edvarda Beneše.

„Pochod na Hrad“ organizoval v Masarykově koleji její předseda Antonín Navrátil. Z hradního nádvoří, kde jsme byli napadeni policií a hlavně tovární milicí, kterou přivezli v nákladních autech a bili nás pažbami pušek hlava nehlava, náš předseda koleje Antonín Navrátil se již do koleje nevrátil. Co se s ním stalo, nevím. Někam zmizel. Pro jistotu jsem i já zmizel za hranice, a tak nastala moje anabáze.

Po nebezpečném přechodu hranic do Německa okolo Chebu poslala americká MP (Military Police) mě a mého kamaráda Mirka Kohla z Jičína, se kterým jsem přešel hranice, do Würzburgu, do sběrného lágru, kde nás měli prověřit a dát nám Hansenův pas. Jelikož jsme byli oba studenti, vysokoškoláci, poslali nás po prověření do studentského lágru Arsenal Kaserne v Ludwigsburgu. Tam jsem potkal hodně kamarádů z Masarykovy koleje z Dejvic. První byl Slovák, atlet, kterému jsme říkali „muž s mechem na hlavě“, poněvadž měl krátké kudrnaté vlasy. Toho chytil na hranicích policejní vlčák. A jak byli policejní psi vycvičení, držel ho za krk, než přijde jeho vodič – pohraničník. Pro každého jiného by to byl konec. Ne však pro muže s „mechem na hlavě“. Chytil psa za ocas, pes se otočil, a „muž s mechem na hlavě“ ho probodl dýkou a pohraniční stráži utekl.

Z Arsenalu

Další z Masarykovy koleje, kterého jsem hned první den potkal, byl Standa Harmáček. Jména těch druhých jsem již zapomněl. Pamatuji se však, že v té době Kamplídrem v Arsenalu byl Jiří Sandera. Dále tam byli malíř a umělec Jiří Kargr, graduant z Uměleckoprůmyslové školy, Olda Lev, poslední rytíř z Lanškrouna, potomek Jana Žižky. Všem, kteří nemohli dostat výjezdní vízum dále do světa, Olda Lev pomohl. Z brambor dovedl vyřezat razítka a padělat výjezdní vízum. Nakonec, když byl sám na cestě emigrovat do Austrálie, FBI ho vytáhla helikoptérou z lodě a přivezla zpět do Ameriky. A že Olda Lev byl opravdu umělec, FBI mu posytla zaměstnání až do konce života.

V době, kdy jsem byl v lágru v Arsenalu, byly pro mne možné tři emigrace. Jedna byla do Austrálie, kam jsem nechtěl, druhá pak do Kanady, kam brali „svalovce“ na porážení a sázení stromů na závazek jednoho roku. Třetí emigrace byla do Brazílie. Mělo to však jeden háček. Občas si vybrali, koho momentálně potřebovali.

Zkoušky

Jednou přišel můj kamarád Mirek Kohl s novinou, že Brazílie bere právě soustružníky a že už udělal zkoušku a prošel. Když mě pobízel, abych si taky šel udělat zkoušku jako soustružník, moc jsem tomu nevěřil, poněvadž jsem soustruh v životě neviděl. Doufal jsem, že ty Brazilčany nějak ukecám. Když jsem přišel ke zkouškám, kde bylo plno těch soustruhů, zeptali se mně, na jakém jsem kdy pracoval. Já se rozhlédl a řekl jsem, že takový soustruh tam oni nemají, že já jsem specialista na obrábění kol k lokomotivám.

Ten, co mě zkoušel anebo měl zkoušet, hned volal nadřízeného, že zde mají někoho, kdo zde ještě nebyl. A bez nějaké zkoušky jako soustružník mi hned dali výjezdní vízum jako specialistovi na obrábění kol k lokomotivám.

Do emigrace do Brazílie bylo ale ještě daleko, a tak když vedoucí kantýny v Arsenalu emigroval do Austrálie; hledali někoho, kdo by mohl převzít kantýnu, přihlásil jsem se. Převzal ji, ale peníze na nákup salámu, rohlíků, chleba a také piva jsem neměl. Chodil jsem po obchodech, jestli by mi mohli dát zboží na úvěr. Asi mi věřili, a tak jsem zakrátko naplnil kantýnu věcmi, které jsem si pamatoval z naší hospody U pily v Jičíně, že šly na odbyt. Jako zavináče a uzenáče. Ze chvilku se rozkřiklo v lágru Arsenalu, že jeden z Masarykovy koleje je teď provozovatel, a tak jsem hned poznal i ostatní studenty z koleje, kteří také utekli za hranice.

Lekce

Jeden z policajtů na strážnici v Arsenalu byl Pavel Svačina. Byl to veselý člověk a měl jsem ho moc rád. Jednou ke mně do kantýny přišel a řekl mi, že mi musí dát radu, abych nedopadl jako můj předchůdce, který emigroval do Austrálie. Řekl mi, abych nikomu nedával nic na dluh. To je tak: výjezd do emigrace přijde narychlo, buď tvůj nebo studentů, co ti dluží, a nemohou honem sehnat peníze, aby dluh splatili. Prostě nikomu nic na dluh nedávej. Nakonec mě Svačina požádal, abych mu ukrojil kus šunkového salámu a taky kus pražského salámu, ale že peníze nemá, že mi to dá příští den. Když jsem mu to pěkně zabalil, poděkoval a řekl mi, že jsem velký vůl, že neposlouchám.

„Vidíš, já peníze mám, ale nic ti nedám, aby ses naučil.“ Měl jsem to tenkrát vzít jako výstrahu, ale když ke mně do kantýny přišli studenti, které jsem znal z Masarykovy koleje a neměli peníze, neměl jsem to srdce, abych jim nedal na dluh. A to i přes varování policajta Pavla Svačiny mě vyplatilo, stejně jako mého předchůdce.

Výzva

Najednou jsem dostal výzvu, abych odjel do lágru v Bagnoli v Itálii a tam čekal na loď do Brazílie. Ještě jsem měl čas zajít do Milana a přeptat se u společnosti Pirelli, zdali nepotřebují chemika. Potřebovali, a právě v Brazílii. A tak nakonec jsem nemusel zkoušet štěstí jako specialista – soustružník kol na lokomotivy, ale měl jsem pěkné zaměstnání v Pirelli S/A., kde se mi velmi líbilo, a nakonec jsem za ně jezdil i motocyklové závody na české Jawě.

Končím, aby i jiní psavci měli místo v Hlasech národa a v Hospodáři. Pochybuji, že někdo jiný kromě mne by psal do Jičínského deníku.
⋌Lubomír – Lou Hromádka

Další příběhy, volně navazující na tento, budeme postupně přinášet na naší stránce U nás doma. Lubomír Hromádka, jak o sobě sám říká – zapadlý český vlastenec z Ameriky, se rád do Jičína podle možností stále vracel.