Přikládám vzpomínku na vesnické učitele, kteří jako on vyšli z učitelského ústavu v Jičíně a působili v regionu novopackém:
pan řídící Kužel - Kumburský Újezd, Zajíc - Úbislavice, Knap - Žďár, Šourek - Bělá u Pecky, Machek - Stupná, Havel - Bukovina, Šeps - Roškopov, Horčičko - Jičín, Polák - Radim, Gabriel - Hřídelec, Rejžák - Vidochov, Kodym - Karlov aj.

Jó, kantoři se měli… Starý zlatý časy!

Radkyňský učitel J. Rychtařík učil tři dny doma a dva dny šlapal do Štikova. Za cesty do štikovské málotřídky dostával ročně jedno podšití a jedny nové podrážky bot. V Karlově učil vysloužilý kaprál J. Němeček, dostával deputát jako panský hajný. Od dětí vybíral sobotáles, přivydělával si předením, chytal čížky a učil je v kleci zpívat. Ptáčky prodával. V Bukovině u Pecky bylo usneseno, aby každý občan dával z dítka chodícího do školy učiteli dva chleby. Na vytápění třídy, kde učitel učil a spal, dostával od obce kopu otýpek a 6 sáhů dříví.

Kantoři se měli, - a u m ě l i: svědomitě učit, hrát na housle i varhany, výborně kreslit, malovat, hráli a režírovali ochotnické divadlo, pěstovali s žáky zahrádku i včelařili, Machek s nimi tělocvičil v Sokole třikrát týdně, Buchar značkoval pro turisty stezky a v zimě je na kyprém sněhu učil telemarky, Rejňák pro ně objevil linoryty a kouzlo dřevorytu, ostroměřský rodák, učitel Eduard Štorch vykopal s žáky kosti mamuta, bronzovou náušnici a napsal tucet knížek o pravěku, pan řídící Hák dojel s dorostenci na bicyklu do Tater a zpět, Chocholáč „na Balkách“ vykopal zkamenělý strom a na „rovni“ nasejtoval třpytivé barevné acháty, polodrahokamy.

Nejen pan řídící Z. míval na stolku rákosku, kterou ukazoval na mapě přítoky Labe, ale pruboval s ní, jaký má kluk peuný kalhoty. – Jo, starý zlatý časy. Pravda, svítili jsme petrolkou, ale žili jsme spokojeně v našem hrbatým Podkrkonoší a klátili se životem k smrti. Až zubatá s kosou zaťuká na rameno a řekne: „Tak dopi, dokuř a jdem, pane řídící.“ Miroslav Procházka, Pecka, učitel v.v.