Připluli jsme na lodi Prothea z italské Neapole. Sotva jsme se přiblížili k hlavnímu městu Rio de Janeiru, již z dálky nás vítala socha Krista Spasitele. Je na vysokém skalnatém vrcholku, který se jmenuje Corcovado, vysokém 1296 stop (nebo 389 metrů). A tam, na samém vrcholu, na nejvyšší úrovni se vzpíná Kristus Spasitel, 98,5 stop nebo 30 metrů vysoký, který jakoby vám žehnal a vítal vás do Brazílie. Je to nezapomenutelný dojem po příjezdu do této země. Rovněž tak Pao de Acuar – Homole cukru, která je vlastně vysoká skála v podobě homole cukru, hned uchvátí váš pohled. Později jsem tam vyjel v kleci na laně, nebylo mi valně, ale pohled na Rio de Janeiro byl nádherný.

Naše loď v Riu nezastavila, ale jela dál na Ilja das Flores – Ostrov květů, kde nás vysadili a kde jsme měli projít čtrnáctidenní karanténou. V životě jsem neviděl tolik krásných květů, jako měl ten ostrov. Bylo tam krásně, až na to, že tam bylo strašně horko. Rovněž tak v dřevěných ubytovacích noclehárnách bylo velmi horko, neboť nějaká klimatizace tenkrát ještě neexistovala. Většinu času jsme se chladili a močili ve slané mořské vodě.

Že tam nebylo moc co dělat, jednou jsem se odvážil ještě s kamarádem Vencou z Lysé nad Labem přeplavat úzký pruh moře a podívat se, co je na druhé straně. Trenýrky nám zakrátko uschly a tak jsme se moc nelišili od domorodců, kteří tam také chodili polonazí jen v trenýrkách nebo šortkách. Cesta nazpět na Ostrov květů však byla horší. Mezitím byl příliv, vlny vysoké jako tsunami, a tak jsme se neodvážili plavat zpět.

Naštěstí byl na té druhé straně domorodec, který seděl na obrácené lodičce a pokuřoval. Vyjednávali jsme s ním, jestli by nás převezl na Ostrov květů. Již nevím, co za to chtěl, ale vím, že jsem stejně žádné brazilské peníze neměl. Měl jsem v kapsičce u trenýrek stříbrnou pětikorunu Masaryka, kterou mi kdysi dal táta na památku. Nedalo se nic dělat, musel jsem se se stříbrnou mincí Masaryka rozloučit.

Naštěstí nikdo nezpozoroval, že jsme se z Ostrova květů na několik hodin ztratili, a tak jsme nebyli ani potrestáni. Na tom ostrově kromě nás, kteří jsme tam měli projít čtrnáctidenní karanténou, moc lidi – domorodců, nebylo. Jedině pan lékárník měl dva syny, vysokoškoláky, kteří studovali v Riu a bárka je přivážela domů, a ještě brazilský lékař, který nám byl vždy k dispozici, měl jednoho syna, studenta. Ti hoši k nám přišli, jestli hrajeme fotbal, jako kopanou. Když jsme přisvědčili, vyjednali s námi zápas Brazílie proti Československu.

Zápas

Na zápas si přivedli posilu, vysokoškoláky z Ria. My jsme měli mezi sebou též několik dobrých fotbalistů, tak jsme z nich neměli strach, i přesto že to hráli velmi dobře. Zvláště jeden, byl čokoládové barvy, ten dělal s míčem kouzla. Dribloval od jejich brány až k naší, kde ho v poslední chvíli zastavil Venca z Lysé. Ten mu ukopnul míč i s nohou. Ten pištěl a poskakoval, ale gól nedal. Nakonec jsme zápas stejně prohráli. Na ně jsme nestačili i přesto, že nám všichni emigranti z Ostrova květů fandili. Tenkrát jsem litoval, že toho „čokoládového“ studenta, fotbalistu, nemohu přivést do SK Milíčeves, kde jsem naposledy hrál fotbal. To by funkcionáři klubu, můj spolužák Mirek Mlejnek a brankář Květoslav Berný měli radost.

 Když jsme měli po karanténě, odvezli nás do Rio de Janeira a dali nám lístek na dráhu do Sao Paula. To je město na náhorní plošině a nebylo tam tak horko jako v Riu. Měl jsem adresu na penzion, kde bydlel můj kamarád z Jičína Karel Baloun. Elektrikou jsme se tam dostali a prožili radostné shledání. Teď jenom jsme si museli obstarat pracovní povolení a osobní doklad, carteiru 19, „carteiru dezanova“. Nakonec i tohle jsme zdolali.

Cesta na lodi

Na lodi Prothea, která nás vezla z Neapole do Brazílie, jsem poznal mladé manžele. On byl Jugoslávec, a manželka krásná Maďarka. Jeli k bratrovi té Maďarky do Sao Bernardo de Campos, městečka blízko Sao Paula. Ten byl zvěrolékař a bývalý důstojník od hulánů, ředitel hřebčince a farmy, kde chovali a trénovali mladé koně na dostihovou dráhu. Rádi jsme tam jezdili, neboť obě ženy dobře vařily. Jejich paprikáše a guláše byly na jedničku. Huba nás někdy pálila po té maďarské paprice, ale nikdy jsme si nestěžovali.

 Jednou jsem se přiznal, že jsem o prázdninách jezdil pomáhat na Vejlupkův statek do Ostružna a po práci že jsem jezdil plavit koně do nedalekého rybníka. A to byla chyba. Pan ředitel hřebčince a celé koňské farmy se toho chytl a hned mi řekl, že jim pomůžu projíždět jejich mladé koně. Byli to vesměs dvouletí hřebečkové a jízda na nich byla jako v rodeu. Naštěstí jsem měl dobrou přípravu u statkáře Vejlupka, který koupil mladou kobylu z Chuchtě, která nikdy nic nevyhrála, ale kopala a kousala. Mne nikdy nekousla, i když po mně chňapla, ale to si asi se mnou jen hrála.

Farma

Ta koňská farma v Sao Bernardo de Campos byla moc krásná. Když jsem se ptal, komu to patří, řekli mi, že majitelem je nějaký pan Deutch, který má v Argentině tkalcovny. To jméno mi bylo nějak povědomé. Jednou za války jsme hráli hokej ve Dvoře Králové a všiml jsem si, že jedna krásná a velká tovární budova byla prázdná, úplně opuštěná. Na moji otázku, co se stalo, jsem se dozvěděl, že to byla tkalcovna, ale že p. Deutch ji před německou okupací zavřel a zrušil. Stroje, pokud mohl, někam odvezl. Dokonce hned po válce jsem poznal synovce p. Deutcha. Jmenoval se Bruno Halbrtal a byl synem polského generála.

 V Praze vystudoval chemické inženýrství. Po celou válečnou dobu ho schovával nějaký p. řídící, který měl jednu dceru. Po válce si ji Bruno vzal za ženu. Byla trochu pihovatá v obličeji a na rukách a vlasy měla rezavé jako liška, že nakonec vyhlížela víc židovsky než její manžel Bruno. Oba jsem potkal v Sao Paulu. Vlastně již byli tři. Měli krásnou malou holčičku, blondýnku. Pomohl jsem jim odstěhovat se ze Sao Paula do Rio de Janeira, kde Bruno dostal velmi dobře placené místo jako chemik, barvíř v nějaké tkalcovně. A tom se opravdu vyznal.

 Jak vidíte, nescházejí se hory s horami, ale lidé s lidmi.
Lubomír Hromádka

Další vzpomínky jičínského rodáka naleznete v souvisejících článcích vpravo od tohoto.