Paní doktorka si tentokrát odhadla, že by chtěla skončit po sedmé hodině. Rozcházeli jsme se po diskusi v půl deváté. Téma je pro všechny živé, protože mnoho událostí odehrávalo se nedaleko Jičína. I když historicky vzdálené, je nám blízké. My z dřívějška máme v paměti Temno Aloise Jiráska, či film podle něj s Martinem Růžkem v roli pátera Koniáše. Jirásek byl zařazen do povinné četby a nakonec pro dlouhé zimní večery nám starším docela vyhovuje.
Ale věc je trochu složitější. Po Listopadu otevřela se cesta k historickému bádání, které nevede jen k onomu „správnému“ pohledu. Utrakvisté, luteráni, kalvinisté, Jednota bratrská… Bylo víc těch náboženství, kteří si chtěli hledat cestu k Bohu svým způsobem. Jiným, než hlásala katolická církev.
Katolické náboženství bylo podle Obnoveného zřízení zemského jediné povolené. Kdo nepřestoupil, mohl se vystěhovat. Ale poddaní ne. Co zbývalo? Mohli bychom sledovat historickou paralelu. Někteří lidé nepohodlní tehdejšímu režimu dostali v osmdesátých letech taky možnost vystěhování. Zajisté, podmínky byly zcela jiné. Ale princip?
Majitel panství František Josef Šlik byl konvertita. Člověk zbožný. Člověk mírný. Ale byl tu zákon. Na panství konal misie páter Koniáš z řádu Jezuitů. Paní doktorka uvádí příklady dobrého jejich vztahu. Církev v té době neměla lehkou práci. Na jednoho faráře připadalo i 3000 duší. Do kostela bylo z vesnic daleko. Přesvědčování vesničanů bylo obtížné. Však pátrání po zakázaných knihách pokračovalo. I když Koniáš dával za odebranou knihu náhradu. Kus za kus.
Šlo o udělování svátostí. Samozřejmě přijímání pod obojí. Odlišné názory byly u některých nekatolíků i na Sv. Jana Nepomuckého…
Byly v naší blízkosti dva případy. Stětí myslivce Tomáše Svobody v Kopidlně a zásah proti skupině, která se scházela v lese Křižánky v katastru Zelenecké Lhoty. Tam to řešili rozbořením kaple, kde se nekatolíci scházel i, a vězením v šatlavě.
Je dobře, že na naši minulost nahlížíme z hlediska dokumentů v dané době známých a historici nekonají na něčí objednávku. Dobře, že se k minulosti stále vracíme. Vztyčení smírčího kříže před dvaceti lety a následný Jičínský apel je příkladem, že nás stále inspiruje.
Bohumír Procházka
