Jinou zábavu připravila Čeřovka dětem v létě. Honičky, schovávačky, stopovačky, hra na četníky a na zloděje vždy našly spoustu zájemců. Dětí žilo na Čeřově hodně, po jednom či po dvou téměř v každém domě. Po třech to bylo u Chlumských, u Matějků, u Rybaříkových a u Lhotáků.

Mezi poněkud pokleslou zábavu patřilo sledování mileneckých dvojic a líbajících se párků, ale to od nás opravdu nebylo hezké. Ke hrám jsme se scházeli buď u jezírka na severní straně parku, kde pamatuji ještě stát torso sochy Neptuna z kašny na náměstí, a nebo v kamenném lomu. Tam doznala naše herní fantazie vrcholu. A komu se podařilo přes kameny a kořeny po lomové stěně vyšplhat až do jeskyňky vysoko v kopci, ten byl hoden obdivu ostatních.

Čeřovka, myslím park, byla tehdy vzorně upravena a udržována. Cesty byly čistě zametené, lavičky nabarvené, nerozbité, altánek udržovaný a u něj vyvedený pramen pitné vody. O to vše se staral pan Chrtek, hlídač, metař a údržbář v jedné osobě. Známá jičínská postava v dlouhé kožené zástěře, vždy s dlouhým koštětem a širokou lopatou. Sám těžký invalida, snad po válečném zranění, pohyboval se s velikými potížemi, přesto jsme ho my děti mnohdy hodně zlobily. V duchu se mu dnes omlouvám.

A když nás omrzela Čeřovka, zaběhli jsme na fotbalové hřiště SK Jičín. Bylo na úpatí kopce, nyní je zastavěno řadovými domky. Tam bylo možné zahrát si s koženým míčem, pokud jej z dětí někdo vlastnil, nebo sledovat trénink fotbalistů. A nebo ještě lépe, dívat se, jak se na přilehlých tenisových kurtech prohánějí slečny a pánové v bílém a pinkají si přes síť. Dobře jsme je všechny znali, za pár drobných penízků jsme jim podávali míčky. Pánové Charousek, Adam, Khol, bratři Pekárkové a Kareisové, začínající Robert Kvaček, slečny Fišerová, Hlaváčová, Augustinová. Nás vždy zaujal zdravotní rada pan Pozdníček, který si svým vznětlivým chováním vynucoval klid na kurtu a různé ústupky spoluhráčů.

Když byl slunečný den a veliké teplo, stačilo zaběhnout k Cidlině, ve které proudila čistá voda, a vykoupat se u stavidla ve vydlážděném korytě řeky. A ještě jedno místo našich dětských her bych rád zmínil. Restaurace Čeřov, jejímž majitelem byl taneční mistr Karel Novotný. V zimě její blízké okolí skýtalo nepřeberné množství terénů, kopečků a svahů rozdělených podle zdatnosti malých lyžařů, v létě pak byla místem častých vycházek našich rodičů s posezením pod kaštany, které tam jsou dodnes, a s vynikajícím pivem, stavění kuželek a vracení koulí ve venkovním kuželníku.

Na dolní části přilehlé stráně jsme vždy 30. dubna připravili vysokou hranici roští notně prošpikovanou černým asfaltovým papírem, neboť čím více čoudila, tím byla naše radost větší. Počkali jsme, až se rozhoří v dohledu oheň na vrcholu Zebína, a pak započali svůj divoký rej. Tak jsme slavili svátek čarodějnic.

V roce 1945 skončila válka a na Čeřovce se opět otevřela skautská rezervace s klubovnami a hřištěm, rozhořely se táborové ohně, pořádaly se zde skautské závody a soutěže, přicházely sem děti z celého města.

To všechno byla místa, která ožívala hlasy čeřovských dětí. Bylo nás hodně, všichni jsme se znali a v dobrém spolu vycházeli. Mnozí jsme zůstali kamarády dodnes, jiní se odstěhovali, na některé vzpomínám již jen se zbožnou úctou – Jarka Vaněk, Břéťa Jakubec, Blanka Bergerová, Vilém Šrámek, Voloďa Piskáček …