Jako devatenáctiletí nastupujeme ke studiu na vysokou školu, fakultu ekonomicko – inženýrskou Českého vysokého učení technického, obor automobilové a silniční dopravy. Mezi nás přichází Václav Havel, zavalitý blonďatý mladík, o kterém jsme věděli jen to, že je z rodiny těch „bohatých“ Havlů. Ale o to více o něm věděli a dávali mu to po dobu jeho studií patřičně najevo vykladači nové historie z katedry marxismu, tehdy povinného učebního předmětu na všech vysokých školách, a zejména pak důstojníci z vojenské katedry, kteří s námi prováděli předvojenskou výchovu.

Václav si studium vybral z nouze, nebylo podle jeho představ, a podle toho to také dopadlo. Technické předměty, vysoká matematika byly nad jeho síly a po dvou letech studium ukončil.

Napadá mne kacířská myšlenka, že se tak dobře stalo. Naše republika by sice měla navíc jednoho inženýra, ale ztratila by Havla dramatika, filosofa, a zejména prezidenta, kterému vděčíme na mnoho.

K dalšímu setkání došlo až po mnoha letech. V roce 1994 se v Přibyslavi konala přísaha vojáků pohotovostního pluku za účasti pana prezidenta. Pozváni byli i starostové měst, která se kdysi podílela na postavení památníku Jana Žižky, který zde zemřel. Město Jičín bylo jedním z nich. Tam jsem se osmělil pozvat pana prezidenta k návštěvě našeho města a k účasti na festivalu Jičín – město pohádky, který již začal nabírat na známosti. Bohužel u pana prezidenta zůstalo jen u příslibu.

O to více k srdečnějšímu a přátelskému setkání došlo ve Španělském sále Pražského hradu na konci roku 1994 u příležitosti ukončení volebního období starostů zvolených v prvních svobodných a demokratických volbách. Tam jsem si dovolil panu prezidentovi připomenout dva roky společného studentského života a zejména některé události, které tuto dobu charakterizovaly. Ty byly po 40 roků zasunuty v jeho vzpomínkách, ale přesto na ně živě reagoval.
Je mi líto, že pan prezident odešel, a vzpomínku na něho si navždy uchovám.
⋌Ivan Matějka