Karel Pařík jeden z nejvýznamnějších českých architektů působících v zahraničí na přelomu 19. a v první polovině 20. století je v Čechách téměř neznámý. Velišský rodák našel své uplatnění především v Sarajevu, kde se stal tvůrcem řady dominant, které neodmyslitelně i dnes patří k tváři města.
Karel Pařík stojí za vznikem nejméně 117 doložených projektů po celé Bosně a Hercegovině a dalších asi 40, na kterých se podílel. Je autorem širokého spektra staveb – školní, společensky prospěšné a kulturní objekty, objekty pro státní službu, soudní budovy a věznice, administrativní a správní budovy pro náboženské spolky, sakrální a vojenské stavby, státní hospodářské budovy, nemocnice, banky, pohostinské a rekreační objekty, komplexy s bytovými a nebytovými prostorami. Zároveň je autorem několika regulačních plánů.

Karel Pařík se narodil 4. července 1857 ve Veliši u Jičína Josefu a Anně Paříkovým. Karel měl pět starších bratrů a patrně všichni zůstali v Čechách. První třídy obecné školy navštěvoval ve Veliši, měšťanku i reálku absolvoval v Jičíně. Pařík zažil ve svém dětství pohnuté válečné události roku 1866 spojené s bitvou u Jičína v rámci prusko – rakouské války. V době jeho dospívání se prudce rozvíjelo hospodářství českých zemí, které se stávaly hybnou silou celkového růstu monarchie, což se odráželo ve všech sférách společenského života, samozřejmě i ve stavebnictví a architektuře.

Střední průmyslovou školu stavební vystudoval ve Vídni a v roce 1878 se zapsal na tamní Akademii výtvarných umění, na specielní architektonickou školu, kterou vedl slavný dánský architekt Theophil von Hansen, zakladatel novorenesance v architektuře. Druhou školu, ateliér, vedl Fridrich Schmidt, který se věnoval architektuře novogotické. Pařík vystudoval celkem šest semestrů a na konci studia v roce 1882 byl oceněn jako dobrý a snaživý student. Během studia se živil jako vedoucí výstavby u české stavební firmy Adamec ve Vídni. Pobyt na akademii měl zásadní vliv na jeho pozdější práci.

Do Sarajeva přichází patrně až na jaře roku 1884. Možná se tak stalo i pod vlivem jeho spolužáka, architekta Josipa Vancaše, který tehdy dostal prestižní zakázku, projekt hlavní katolické katedrály v Sarajevu, a zřejmě potřeboval zkušenosti člověka, jemuž mohl zároveň i důvěřovat.

Hned po příchodu do Sarajeva začal Pařík pracovat spolu s Josipem Vancašem na realizaci stavby katolické katedrály a hlavní budovy Zemské vlády Bosny a Hercegoviny. Přímo do státní služby vstoupil Pařík 31. března 1886, kdy byl přijat jako provizorní inženýr ve stavebním oddělení Zemské vlády.

V letech 1886 – 1916 zastával funkci zemského úředníka a podařilo se mu povýšit až na funkci vedoucího oddělení pro nadzemní stavby stavebního odboru Zemské vlády v Sarajevu (s titulem zemského rady). Již v roce 1888 získal místo inženýra s definitivou, v letech 1890 a 1891 kromě své práce pro vládu učil na Technické škole v Sarajevu. V roce 1892 se stal inženýrem 1. třídy a v roce 1895 vyšším inženýrem stavebního odboru.

Byl ceněn jako vynikající znalec historizující architektury, expert na nadzemní a monumentální stavby. Navíc šéfem stavebního odboru Zemské vlády v Sarajevu byl tehdy jiný Čech, stavař Jan Kellner, který měl k Paříkovi blízký vztah.

Již na počátku své kariéry zaujal svými projekty Šerijatské školy a Penzijního ústavu. V roce 1896 získal medaili za práci pro výstavu Uherského milénia v Budapešti. Dále obdržel řád Františka Josefa I. V roce 1905 byl jmenován stavební radou, v roce 1908 vrchním stavebním radou a v roce 1912 šéfem oddělení pro nadzemní stavby. To měl za sebou patrně svůj nejvýraznější projekt – stavbu Zemského muzea v Sarajevu.

Příchod první světové války přinesl zastavení všech veřejných stavebních projektů. V roce 1915 se Pařík dostal do zásadního sporu se svým nadřízeným, sekčním šéfem Kusovićem. Jednalo se o problém s uskladněním brambor ve veřejných budovách, z nichž řada byla Paříkovým dílem.

Kusović obvinil architekta z nedostatku ochoty tento problém řešit. Spor přerostl ve velmi osobní a částečně veřejnou hádku. Proti svému penzionování (po 30 letech služby) na jaře roku 1916, proto ani neprotestoval, protože byl velmi zdrcen jednáním státních úřadů.

Po odchodu do penze zůstal s rodinou v Sarajevu a pokračoval dále v profesi architekta a učil na Technické střední škole v Sarajevu. V letech 1921 - -1937 byl poradcem pro stavební otázky a projektantem četných sakrálních a jiných objektů pro Hornobosenské arcibiskupství. V této době vyprojektoval nejméně 20 kostelů, 3 kaple, 2 kláštery, 9 farních bytů a 9 dostaveb kostelů.

První ženou Karla Paříka byla Marie Stefánie Langreiterová, se kterou měl syna Karla, významného stavitelé houslí v Bělehradě. Tři roky po jeho narození, v roce 1890, Marie zemřela. Z druhého manželství s Ludmilou, rozenou Mandićovou, měl tři děti, syny Pavla Otokara, Mariana a dceru Melittu.

Syn Pavel Otokar se stal lékařem a odešel do Rakouska. Dcera Melitta zůstala v Bosně stejně jako Marian, který spolupracoval na otcově díle. V rodině se mluvilo především chorvatsky a německy. Pařík z pracovních důvodů hodně cestoval. Navštěvoval nejméně až do přelomu století i Veliš a Jičín, protože tam stále žili jeho příbuzní.Podle knihy Čech, který stavěl evropské Sarajevo, Karel Pařík, 1857 – 1942, Hana Fajstauerová