Neděle podvečer. Židovská synagoga svítí. Na zábradlí bimy je 90 svíček. Bima je ohraničené místo uprostřed. Devadesát proto, že do transportu nastoupilo ve dnech 10. a 13. ledna 1943 podle dochovaných pramenů 89 jičínských židů. Poslední svíčka je za pana pekaře Šmejce. Napekl prý jim na cestu pečivo. Pro mnohé na poslední cestu. Pana Šmejce pak za to sebrali. Co se s ním stalo, už nikdo neví.

Honza Kindermann čte ta jména. Některá, třeba Lustigovi, mnohokrát se opakují. Jen křestní je tam jiné. Ukazuje si na text takovou zvláštní vyřezávanou ručičkou. Potom čte Jindřiška Kracíková modlitbu Izikor. Česky to znamená: „Nechť vzpomene Bůh duše všech židovských sousedů, kteří byli usmrceni, zabiti, zmasakrováni, spáleni, utopeni a udušeni kvůli posvěcení Jména.“ Potom jdeme tou cestou na nádraží.

Drobně padá. Povídáme si. Jaké asi bylo tenkrát počasí? Nikdo to nevíme. Šli opravdu tudy, po Husovce? Kudy se tenkrát chodilo na nádraží? Tušili, co je čeká? Jejich osa pro většinu byla: Jičín – Terezín – Osvětim – nebe.

Pamětní deska

U nádraží pod pamětní deskou už děti začaly zapalovat další svíčky. Jsou seřazeny do dvou oblouků. Děti to baví.

I když padá, svíčky hoří docela dobře. Povídáme si už i o jiných věcech. Že OS Jičínská beseda převzalo do péče kostel Všech svatých pod Zebínem.
To je dobrá zpráva. Chtějí tam občas pozvat lidi a cosi uspořádat. Aby kostel vstoupil do povědomí. Aby se hledaly peníze na opravu. Michal říká, že by se měla vydat ke Štefanovi knížka, kde by byly i fotky všech nominovaných a o každém něco napsáno. Pak jsme asi taky někoho zdrbli. Říkám, řeč je o jiných, běžných, všedních věcech.

Jdeme domů, každý na své kafečaj, někdo i na pivo. Naše starosti jsou obyčejné, všední, banální. Ráno se probudíme a naše trápení bude jen s napadaným sněhem, a děti aby nebyly vyvolané. Bohumír Procházka

Více snímků z nedělní akce v židovské synagoze a z vlakového nádraží, odkud byli Židé transportování do Terezína a Osvětimi, najdete ve fotogalerii připojené k tomuto článku.