Přesto ještě někteří chybí. Je to případ Josefa Švorce. Nedá mi to. Usedám a z jeho vyprávění a dopisů jsem sepsal jeho životní příběhy související s okupací.

Vše začalo vlastně v létě v roce 1938. Za tehdejší doby, kdy celý národ žil v napětí před hrozbou Hitlerova Německa, byla situace velmi složitá. Věřili jsme, že je zapotřebí každé ruky, která by byla odhodlána bránit náš stát.

Proto se na skautské schůzi rozhodlo nás šest – právě v roce 1938 osmnáctiletých dobrovolně vstoupit do československé armády. Mezi námi byl i Pepík Švorc. Ale tomu při odloženém nástupu prvého března 1939 scházely do osmnácti tři týdny. Snažil se to obejít vstupem do nějakého vojenského učiliště. Naše vojenská služba pak trvala necelé tři týdny. Rozešli jsme se za zaměstnáním – rovněž tak Pepík Švorc. Přidal se ke skupině dělníků, kteří za velmi výhodnou nabídkou odjížděli na práci do Německa.

Nastoupil v jedné továrně jako soustružník. Byl vyučený u firmy Knotek v Jičíně. Organizací Kraft durch Freude byli zaměstnanci pozváni na výlet k Bodamskému jezeru. A k tomu dostali zálohu třicet marek.

Pepík se od skupiny nenápadně oddělil ve Fridrichhafenu a parníkem odjel až do města ležícího na hranici se Švýcarskem, kterou tvoří Rýn. Přejít hlídanou hranici po mostě nebylo možné. Tak šel podél řeky až do nejbližší vesnice a přenocoval v turistické chatě. Pokračoval ráno dál podél řeky zakázanými cestami. Nesl s sebou nejnutnější ve vodotěsném balíčku a na vhodném místě v ledové vodě řeku přeplaval. Ve vodě byl spatřen pohraniční stráží. Její střelbou nebyl zasažen a šťastně vylezl na švýcarské straně.

V jedné salaši zůstal přes noc a ráno vyměnil marky za franky zčásti načerno. Jel z St. Margaretu do Basileje. Přenocoval v hotelu a ráno hladce přešel do Francie. Hranice prochází ulicemi města. Přihlásil se v kasárnách mobilní gardy. Velitel pohraniční stanice v St. Louis, kam ho převezli, zjistil, že francouzská vláda po dohodě s čs. velvyslanectvím umožňuje čs. příslušníkům vstup do cizinecké legie s tím, že v případě války budou uvolněni do samostatné československé jednotky.

Dostal pytel jídla, popřáli mu šťastnou cestu a dali potřebné papíry s jízdenkou do Mulhouse, odkud po několika dnech pokračoval do Toulouse.

Tam šel k lékařské prohlídce. Nastal problém, když předložil doklady. Důstojník se zarazil a řekl, že ho nemohou přijmout, když mu ještě není dvacet. Doklady mu vrátil a řekl, že nic neviděl. Znovu se ho zeptal na datum narození a jak se chce jmenovat a podotkl, že ke vstupu do legie doklady nepotřebuje. Tak si Pepík posunul rok narození o dva roky nazpět a jako dvacetiletý podepsal listinu se závazkem k pětileté službě. Čekal, zda pojede na Tahiti, do Číny nebo do Afriky. Stále přibývali další Češi.

Tak se v pevnosti St. Jean v Marseille sešlo asi třicet Čechoslováků, většinou letci a vojáci z povolání. Zacházeli s nimi všude jako s nováčky. Po deseti dnech odjeli do alžírského Oranu a odtud vlakem do Sidi-bel-Abbès, kde byla hlavní základna legie. Po dalších lékařských prohlídkách byl přidělen do pevnůstky El-Aricha na kraji pouště.

Začala válka

Když vypukla válka, svolali všechny Čechoslováky a ptali se, zda chtějí vstoupit do čs. armády ve Francii. Bylo z toho pozdvižení, protože nikdo nepamatoval, že by byl legionář propuštěn před uplynutím pětiletého závazku. Tak po návratu do Francie byl v Agde vytvořen 1. čs. pěší prapor – to byl začátek.

Hlavní cíl viděli v porážce Německa a osvobození naší republiky. Nedobré chvíle prožívali, když se SSSR spojil s Německem a zezadu napadl bojující Poláky, též když několik málo komunistů, kteří byli v jednotce, začalo prohlašovat, že nebudou bojovat v imperialistické válce proti spojenci Sovětského svazu. To, že Francie sleduje především svoje cíle, si všichni plně uvědomovali. Přesto byli Francouzům vděčni, že jim umožnili boj se společným nepřítelem, a že je přijala, když je nikde nechtěli.

Když Němci prorazili do Francie, byly dva české pluky urychleně odeslány na hroutící se frontu. První boje svedl 1. pluk, ke kterému Pepík patřil, na předmostí řeky v úseku Boiny-Coulommiers-Mon〜rouz, kde též dostali nejnutnější střelivo. Kryli ústup francouzského 126. pluku. Mezitím dobyli Němci Paříž a čs. pluk musel ustoupit až k Seině, kde u Montereau měla být další obranná linie. Protože však Francouzi vyhodili předčasně do povětří most, zůstal 1. pluk na severním břehu. Kdo uměl plavat, vydal se na druhou stranu pro loďky a začalo převážení vyčerpaných vojáků.

To vše za dělostřelby a bombardování. Byly značné ztráty. Pod tlakem nepřítele pluk ustoupil až k Loiře. Tam se oba pluky dostaly do těžkých bojů, protože Francouzi na obou křídlech našich pluků prostě utekli. To už souvislá fronta neexistovala, a proto dal velitel pluku souhlas s odpoutáním od nepřítele.
Tak nakonec z přístavu odvážely britské a egyptské lodě čs. vojáky do Velké Británie. Tam bránili letiště a po invazi se Pepík jako příslušník 1. tankového praporu čs. jednotky zúčastnil obléhání Dunkerque. V těžkých bojích, které probíhaly v zatopeném a zaminovaném terénu, naprosto nevhodném pro tanky, od srpna 1944 do května 1945 ztratili 167 mužů, 46 vojáků utrpělo zranění a 40 bylo prohlášeno za nezvěstné.

Kapitulace Němců

Boje skončily kapitulací německého velitele před čs. velitelem generálem Liškou. Němci nejprve odmítali vzdát se a chtěli pouze Angličanům, ale nebylo jim to povoleno.

Čs. brigáda se přemístila do St. Owere a odtud byla britskou transportní jednotkou přepravena na trailerech do vlasti.

Jako již ženatý žil dále se svými rodiči. Pracoval u Staveb silnic a železnic jako bagrista na pásovém bagru. Shodou okolností navážel násep na zkrácení silnice přes údolí u Ohařic na silnici do Sobotky. Později byl až do důchodu strojvedoucím ČSD na rychlíkových strojích. Dne 5. prosince 1991 jako sedmdesátiletý zemřel.

Nebylo mi jedno - jako kamarádovi, že se nikdo nikde o Jičíňáku Josefu Švorcovi nezmínil. A bude mě těšit, jestli tyto moje řádky uvedou Pepu Švorce do povědomí jičínské veřejnosti i s jeho válečnými osudy. Stanislav Hylmar