Judista tělem i duší, vynikající sportovec i uznávaný odborník poskytl Deníku rozhovor. Redakce se ho ptala nejen na vztah k Jičínu, kam přišel jako školák, ale i na sportovní dění především v judu.

Jako první sportovec jste převzal Cenu města Jičína. Co to pro vás znamená?
Obdržel jsem již mnoho významných ocenění od Evropské unie, Českého svazu, ČSTV, Sportovní komise města Jičína a dalším. Tohoto ocenění si však vážím nejvíce, protože je to čest a já jsem teprve pátý v historii této ceny, a navíc první v oblasti sportu. To mě moc potěšilo. Děkuji za ni nejen těm, kteří jsou jmenováni v průběhu rozhovoru, ale hlavně své rodině, především manželce a všem judistům v Jičíně, v České republice i kamarádům ze zahraničí, bez jejichž podpory bych ho nikdy nedosáhl.

Uvědomuji si však, že v Jičíně je řada osobností v různých oblastech, které by si cenu města také zasloužily. Mám radost, jsem na ocenění hrdý, ale zároveň je přijímám s pokorou.

Jaký máte vztah k Jičínu?
No tak ve čtrnácti jsem přišel na průmyslovku a už jsem tady zůstal, nikdy už jsem neodešel.

Co vás na Jičíně tak uchvátilo?
Našel jsem si tady svoji ženu. Jen přes vojnu jsem byl pryč. A samozřejmě se k tomu přidalo i judo.

Za ta léta jste vychoval několik generací judistů. Je nějaký rozdíl mezi judisty před desítkami let a nyní?
Určitě. Jejich vztah ke sportu a vůbec ta výchova byla snadnější. Nechci urazit dnešní rodiče, ale byli vychovávaní úplně jinak než dnešní děti. Dnešní děti mají spoustu možností od počítačů až po všechno možné. Dříve neměli rodiče ani auto. Kluci bývali odolnější, víc motivovaní a doma občas nějakou dostali, což se dneska nedělá. I vojna to ovlivní nejen kvůli disciplíně, ale i mezi lidmi navzájem. Tam jsem poznal, kdo je člověk kamarád a kdo není člověk kamarád. Teď vidím, že je rodiče vozí autem na tréninky. Dřív přijeli vlakem či autobusem a chodili pěšky i v dešti. Dnes je to mnohem snadnější. Kluci byli dříve prostě odolnější.

V judu se za vaši dobu událo mnoho věcí. Co se v něm nyní děje a chystá?
Stále si udržujeme nějaké pozice, patříme do špice v některých kategoriích. Třeba v seniorech už se to nedá, protože středisko vrcholového sportu sebere ty nejlepší. Teď tu máme bratry Vaníčky, kteří nás trochu propagují. Uvidíme, jak to bude dál, protože my na to nebudeme finančně stačit. Takže je přirozené, že kluci odcházejí za lepšími podmínkami, to je jako ve fotbale a jinde.

Každý rok pořádáte Velkou cenu Jičína, loni to byl 42. ročník. Tuhle tradici jste tu začal…
Ano, dokonce v roce 1968 asi týden po 21. srpnu, kdy jsme nevěděli, jestli někdo přijede a jestli to budeme moci dělat. Tradici držíme nepřetržitě. Pořádali jsme i mezinárodní turnaje juniorů a dorostenců, kteří sem jezdili z celého světa, nejen z Evropy. Hotel je ale zavřený, což je pro nás velká ubytovací kapacita, takže letos nebude, je to pro nás velká ztráta. Když přijede 400 lidí na ubytování, bez hotelu není možné je umístit. Dalo by se třeba bydlet v Lázních Bělohradu. Oni ale i ti zahraniční závodníci jsou náročnější, takže se jim nechce ani dojíždět. Otázkou je, jestli po opravě bude hotel cenově dostupný.

Teď bude 43. ročník Velké ceny, kde budou ubytováni účastníci?
Nejvíc v Hotelu Paříž, pak v ubytovně TJ a sportovních zařízení. Těch je okolo stovky a ne všichni tu bydlí.

Judu se věnujete celý život, zajímalo by mne, jestli je něco, co byste chtěl ještě stihnout či dokázat?
Já už nějaké vize nemám, já jsem dosáhl všeho, co jsem mohl. Akorát bych chtěl, aby se více dařilo s tou mládeží. Hlavně v té výchově. Když to teď hodnotím zpětně jako starší pán, mám samozřejmě radost z medailí a dalších úspěchů, ale mám radost, že jsou to kluci, kteří jsou slušní, vychovaní, vzdělaní a chce se jim dělat. Jdou do toho naplno. Vždycky mě potěší, když někoho potkám a on říkají: já na judo rád vzpomínám a něco mi dalo. To mě těší.

A co vaše žena? Jak zvládala vaše celoživotní judistické poslání?
Ona to se mnou měla těžké, protože já jsem se oženil nejen s ní, ale i s judem. Nebylo to pro ni lehké, ale jsem moc rád, že jsme do teď vydrželi spolu, letos jsme oslavili zlatou svatbu a máme osm vnoučat.

Povedl se mi syn Milan, který je pětinásobným mistrem republiky. Vychovali jsme tři syny, jeden bohužel zemřel. Vnuci se na to vykašlali, ani já jsem je u toho neudržel, ani táta. Ale mladší Pavel byl dvakrát mistrem republiky a mladší Milan jednou. Trápilo mě, že u toho nezůstali, ale co se dá dělat. Občas přijdou zatrénovat, ale že by se nějak připravovali na závody, to ne.

Co vás v uplynulém roce nejvíce zaujalo ve sportu, ve světě i v Jičíně?
Ve světě to byl sprintér Bolt, ale výkonnost Špotákové a Sáblíkové je na vysoké úrovni. V Jičíně si sportovci vedli asi dle předpokladů. Oceňuji postup mladých fotbalistů a potěšil mě start Tomáše Vaníčka na ME juniorů judo.

Vzpomenete si na začátky, kdy jste se dostal ke sportu a kdo vás k němu přiměl?
Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal ve sportovní vesnici Dohalice, bylo normální, že jsem začal chodit do Sokola (také na housle), byl tam také fotbal, hokej, volejbal, a tak jsem prošel i těmito sporty. Můj tatínek byl v roce 1936 na prvním kursu jiu jitsu v ČR a koupil si tam knihu o tomto sportu. Studoval jsem ji a s mladším bratrem jsme se podle ní učili.

Bylo tedy samozřejmé, že když jsem ve 14 letech nastoupil na elektro průmyslovku do Jičína, kde právě náš učitel Jaroslav Bouška s Miroslavem Drobečkem založili oddíl judo, bylo mi zcela jasné, že jiná cesta pro mě neexistuje. Jaroslav Bouška byl pro mě velikou osobností. Byl přísný, kamarádský a výborný člověk, který nás vedl jako tělocvikář nejen k judu, ale i k dalším sportům a dbal na naši výchovu.

Celé vaše působení je spojeno s judem. Před více než čtyřiceti lety se uskutečnil první televizní přenos sportovní akce z Jičína, byla to Velká cena. Co to pro klub znamenalo?
Když se začali naši závodníci prosazovat i na celostátní úrovni, usoudili jsme, že by bylo dobré judo přiblížit i jičínské sportovní veřejnosti. Brzy se soutěž prosadila i u zahraničních klubů a Jičín jsme tak propagovali nejen v ČSFR, ale i v zahraničí. V minulém roce proběhl již 42. ročník. Startovali i medailisté z OH, MS a ME. Pokud se týče přenosů ČST a ČT, ohlas byl veliký, protože v těch dobách bylo na obrazovkách sportu mnohem méně než dnes, a tak přenosy sledoval téměř každý sportovní fanda.

Není také bez zajímavosti, že když se slavnostně zahajovala činnost sportovního areálu, bylo to právě na VC Jičína a samozřejmě za asistence TV kamer. VC znamenala pro náš sport i velikou propagaci a neměli jsme problémy s náborem zájemců o judo, kteří se později výrazně prosadili. Josef Petráček, Zuzana Koulová

Během dopoledne bude v souvisejících článcích k nalezení další část rozhovoru s Josefem Letošníkem zaměřená na sportovní minulost i současnost.