Děj knížky se odehrává u Středozemního moře na Libanonském pobřeží v dávné době - ve třináctém století před začátkem našeho letopočtu. Proč číst o starověkých civilizacích, které dávno zanikly? Autorka vystudovala hebraistiku. To je věda, která se zabývá židovskou kulturou. Jejím zájmem není jen Izrael, ale širší souvislosti, tedy i dějiny okolních území. Jak je nejlépe poznat? Skrze příběhy. A tak napsala rozsáhlý román. I lidé v době před třemi tisíci léty prožívali své lásky, jezdili do bitev, zabývali se léčením. Prostě žili zajímavě a pestře. Vezměme jen starověké klínové písmo, kdy znaky jsou vytlačovány rákosovým pisátkem do hliněné tabulky. Mnoho musela paní doktorka nastudovat, aby reálie byly věrohodné. Když psala o lidech a jejich osudech. Pracný, ale zodpovědný přístup jak vyprávět příběh.

Jindřiška Kracíková, vzdělaná žena, dnes už víme, že i dobrá autorka, nepatří k těm, kdo se snaží upoutat vystupováním, oblečením, vnějšími projevy. Šlechtí ji dívčí půvab, moudrá slova a dobré dílo.

Do knihovny na přivítání knihy pozvala si vzácné hosty. Pavla Čecha z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, se kterým se radila o odborných věcech, Andreu Brázdovou, která přivedla knihu na svět v nakladatelství Albatros Media a. s., a senátora Tomáše Czernina, který neopomene žádnou významnou událost ve svém obvodu. Knihovna připravila příjemné prostředí.

Pestrost pořadu navýšila i skutečnost, že hosté vystoupili jako herci v improvizované dramatizaci prvních stran příběhu. Pak stali se patrony a pomocí tamaryškové větvičky takto knížce přáli: „Aby knížka přinesla zábavu i poučení. Aby každá stránka nás na chvilku zastavila k přemýšlení. Knížka aby nastavila zrcadlo. Ideální čtenář je ten, komu nestačí příběh. Ten, kdo má rád starověk anebo ho alespoň zajímá“.

Bohumír Procházka