Samoobslužná jídelna na Žižkově náměstí je okolo poledne plná strávníků. Cinkot příborů a tlumené hovory znějí pod klenutými stropy historické budovy hotelu Paříž, která zastřešuje i restauraci, prodejnu potravin či pivnici ve dvoře.

Lidé si vybírají z desítek jídel na klasické dřevěné tabuli s výměnnými pásky s názvy a cenami a po typické cestě podél nerezových pultů k pokladně si je odnášejí ke stolům s lavicemi a židlemi „thonetkami“ z ohýbaného dřeva. Náhodný návštěvník nepozná, že se píše rok 2024.

„Chodím sem určitě už alespoň pětadvacet let. Jsou tady přijatelné ceny, můžu si dát poloviční porci a vaří opravdu dobře. Chodíme sem i s kolegyněmi z práce a jsme na to pyšní. Myslím si, že to tady bude fungovat ještě dlouho. Dnes jsem si dala smažený sýr s brambory a tatarkou,“ líčí jičínská rodačka Pavla Kopalová.

Osvědčené věci podnikatel nemění, přesto modernizuje

Provozovny společnosti Trefa jsou v provozu od poloviny devadesátých let a jejich styl majitel Jiří Kalenský záměrně zachovává. S živností jsem začal v roce 1992, v hotelu Paříž působí od roku 1997. Přestože jídelna i sousední potraviny působí až socialistickým dojmem, provozy vyžadovaly po působení státního podniku zásadní změny.

„Modernizace provozu v tehdejším podniku Restaurace a jídelny končila u výměny žárovky, takže se původní zařízení muselo kompletně vyměnit a interiér se budoval znovu, protože byl nepoužitelný. Takže to tu není úplně jako za krále Klacka, ale příliš měnit osvědčené věci nechceme. Má to svůj ráz, ovšem i my musíme jít s dobou. Máme nový pokladní systém, zařízení na přijímání karet a elektronických stravenek, osvětlení nebo klimatizaci,“ vypráví podnikatel, na kterého jeho zaměstnanci nedají dopustit.

close Místní jsou na jídelnu i potraviny ve stylu retro pyšní. info Zdroj: Deník/Stanislav Ďoubal zoom_in

Většina z nich u něj pracuje dlouhé roky a měnit působiště nechtějí. Stejně jako Jitka Chýlková, vyučená jako prodavačka obuvi, která od roku 1988 prodává potraviny a za rok a půl půjde do důchodu.

„Jsem tady třináct let, ale předtím jsem pro stejného majitele pracovala deset let naproti v prodejně zdravé výživy. Už když jsem chodila do školy, byla tady jídelna, pamatuji si na pult, výčep i cukrárnu. Myslím si, že sem lidé chodí rádi. Nemusejí se tlačit ve frontách v supermarketu a máme tu v podstatě všechno,“ říká za kasou samoobsluhy usměvavá žena. Prodejna má čtyři zaměstnankyně, které se střídají ve směnách. Za pokladnou dokresluje styl mlýnek na kávu, který dnes znají zřejmě už jen pamětníci.

Pípání u kasy v „sámošce“ neuslyšíte

„Pořád dobře funguje. Jsme snad jediní v širokém okolí, kdo ho ještě má. Za obslužným pultem máme i starý klasický „nářezák“, běžte se tam podívat. Kasy máme samozřejmě moderní, ale bez čteček čárových kódů, takže každou položku musíme vyťukat. Panu majiteli se to tak asi líbí a nám to vyhovuje,“ říká s hrdostí v hlase Jitka Chýlková.

Pochvala pro personál přichází vzápětí. Zákaznice si všimá hovoru o historii podniku a hned se k němu přidává. Všechno okolo včetně chování lidí působí až nemístně příjemně, jako z trochu jiné doby, než na jakou jsme v posledních letech zvyklí.

„Všichni sem chodíme rádi. Děvčata jsou ochotná, usměvavá, promluví si s vámi. Není to jako v obchoďáku, kde to jenom pípá. Prostředí se tady nemění, atmosféru však vytváří do velké míry právě personál. Když bude za kasou sedět protivná bába, s odpuštěním, a u pultu vás bude obsluhovat někdo neochotný, přestanete tam chodit. Mám to tu prostě ráda. Chodím i do jídelny,“ připomíná „sesterský“ podnik Jitka Peregrinová.

Taháky? Svíčková, smažák, vrabec a řízky

Blíží se jedna hodina odpoledne a v sousední jídelně mezitím opadl hlavní nápor. Čas na krátký hovor si tak může najít i Jana Pánková, která v ní pracuje přes 25 let.

„Pořád nás to baví, jinak bychom tu nebyli. Snažíme se vařit českou kuchyni, na kterou jsou lidé zvyklí, a která se nám osvědčila. Nejoblíbenější je svíčková, smažený sýr, moravský vrabec a řízky. Každý den je jiný, záleží třeba na tom, jestli je před výplatami nebo po nich a také na sezoně. Teď míváme přes 200 zákazníků za den. Velká část z nich jsou lidé, kteří v okolí pracují, ale chodí k nám třeba i turisté,“ přemítá Jana Pánková a vrací se k práci. Lidé totiž stále přicházejí.

Ceny hlavních jídel se v jičínské samoobslužné jídelně pohybují okolo 150 korun, chutná a velká porce polévky okolo 45 korun. Úspěch provozovny přičítá Jiří Kalenský nejen stylu a atmosféře, ale i dalším faktorům, včetně skutečně věrného personálu.

Personál věrný od učňovských let

„Jsem asi už jediný, který má tým složený z bývalých učňů. Jsou to lidé, kteří ke mně chodili od patnácti let na praxi a jsou tu stále. Můžu se na ně spolehnout. Je to klasická jídelna, jaké bývaly dříve, což se dnes už moc nevidí. Podobná je v Hradci Králové, ale o jiné nevím. Zákazníkům vycházíme vstříc, mohou si v klidu vybrat z poctivé nabídky, dát si poloviční porci, zkombinovat si přílohy podle přání, samozřejmě nepřepalujeme ceny,“ konstatuje zaměstnavatel, který díky dlouhodobým zkušenostem a zájmu zákazníkům podle svých slov nečelí ekonomickým tlakům. Zdá se tak, že jeho prodejna, jídelna a další součásti provozu hotelu Paříž nečeká osud podobných podniků v jiných městech.

„Za tu dobu již máme například osvědčené dodavatele, kteří nám dávají slevy. Není to na zbohatnutí, ale fungujeme bez nějakých ekonomických tlaků. Třeba naše potraviny jsou kapitola sama pro sebe. Jičín je totiž rarita v počtu supermarketů. Máme tu i dva hypermarkety. A k tomu fungují naše klasické potraviny, což je také rarita a pro lidi už i tradice. Zařízení tam slouží a nemám v plánu nic modernizovat,“ směje se Jiří Kalenský.

Mohlo by vás zajímat: Češi jezdí pro nakládačky do Polska. Ceny okurek se liší podle velikosti

Pro nakládačky do polského města Kudowa-Zdrój. | Video: Deník/ Regina Hellová