Odbývaly se v horní části náměstí před prodejnou drogerie p. Maštalíře. Prodávaly se zde různé hospodářské komodity – drůbež, holubi, med apod. Co nejvíce se zde objevovaly prodejkyně másla. To nabízely selky z okolních vesnice, které tyto výrobky donášely v proutěných koších. Zdejší městské paničky se lžičkami ukrajovaly a ochutnávaly jakost a chuť a pak teprve koupily.

Vzpomínám, že moje teta z Ostružna chodívala pěšky až do Jičína za „kuropění“ často brzy ráno.

Vyrážela kolem rybníka a dále po polní cestě s proutěnou nůší na zádech. Cesta jí trvala 1 ½ hodiny. V té době jí nikdy nenapadlo, že by ji mohl někdo přepadnout, dnes by to asi ani nepřežila, neboť člověka přepadnou i v denní době v rušné ulici.

Když prodala, nakoupila zde potraviny, Balounkovu cikorku, čokoládu z “Rupy“, to byla známá prodejna čokolád na náměstí, a také flašku rumu u p. Kvapila (prodejna lihovin, též na náměstí), aby donesla něco hospodářovi.

Cesta zpět se opakovala za horkého poledne tou samou trasou a zase pěšky. V té době autobusy vůbec nebyly.

Na Velkém náměstí, nyní, Valdštejnově náměstí, se konaly pravidelně každé pondělí trhy. Doma ji zas čekala práce u hospodářského zvířectva, praní a vaření. Já jsem ji nikdy neslyšela naříkat. Dnes by tento úkol nezvládl ani sportovec. To bylo kilometrů pěší túry!

Vzpomínám ještě na svoje mladá léta. Bylo to v roce 1931-35 (bylo mně asi 6 – 7 roků), kdy na Nové Město (nyní Lidické nám.) přijíždělo 1 x až 2 x do roka Kopeckého loutkové divadlo.

Obvykle to bylo kolo s průměrem 8 metrů, postavené kůly byly obehnány plachtou. Nad tím vším jen krásné modré nebe.
Za vstupné 1 Kč a s přinesenou stoličkou jsme se usadily a sledovaly hru loutek. Byly to různé figurky, různé děje a hlavní postavičkou byl vždy malý Kašpárek. Pro nás děti to byl velký zážitek.

Když se smrákalo, divadlo skončilo a se stoličkou jsme šly domů. Chtěla bych ještě jednou připomenout, že za tu 1 Kč se dalo u pekaře p. Havlíka koupit 5 rohlíků (dnešní se chutí nedají ani přirovnat!) a 5 vajíček v hokynářském krámku paní Malé. Byla v té době bída, ale my děti jsme byly šťastné a vychovávané k řádnému životu.

Dnešní generace to vše těžko pochopí, žije se jiný život, děti prožívají tyto hry a nekalosti v hernách a u internetu. My jsme to naše dětství, ač byla bída – pěkné měly.

Tak toto jsou mé vzpomínky na prožité mládí a já též ráda vzpomínám na dobu prožitou návštěvou „Obecné školy“ v Jičíně na Novém Městě s p. ředitelem Korbelářem a p. učitelem Klosem, kteří nám dali ten správný a pravý základ do života. Opravdu krásné vzpomínky a já je ráda předávám. Všechny v redakci zdraví.
Blanka Froncová