V třetí adventní neděli na evangelické faře jičínské vyprávěl. Střízlivě, věcně, zajímavě. I po dvou hodinách bylo o čem hovořit a v počítači ještě spousta fotek neprohlédnutých.

Pan nadporučík si oblékl uniformu a i díky ní dokázal navodit atmosféru afgánských hor, kde se teplota velmi mění. V létě ukázal teploměr až neuvěřitelných šedesát stupňů. Prach všude. „Jako byste šlapali v hladké mouce.“ V zimě napadl sníh.

Když řekl, že „tahle válka se vojenskými prostředky vyhrát nedá“, vybavila se nedávná zpráva o tom, že prezident Obama hodlá vyslat dalších třicet tisíc vojáků. Jest nám žít v podivném světě.

Náboženský život v armádě je věcně ekumenický. Vedle katolických kněží jsou tu evangelíci, husiti, jeden Adventista. Jinak ani nelze. Problémy nejsou. Diskuse mezi kněžími je bohatá: „Občas se docela dobře pohádáme.“ Mezi pracovní náplň kaplana na misi je i funkce psychologa, vyjednávače, knihovníka. Často plní i úkoly další.

Ze zajímavostí: U útvaru, kde sloužil, byly i dvě ženy. Nutné. Před každým jednáním, při každé návštěvě je třeba důkladná prohlídka. Kvůli zbraním. Ženy prohlížejí ženy. Útoky Talibanců z hor jsou časté. Proto při každé patrole, každé činnosti mimo základnu musí být zabezpečení. Lítá helikoptéra, doprovázejí obrněné vozy. Fotografií min ukázal pan farář mnoho. „V zemi platí zásada, že kdo má větší zbraň, je větší šéf.“

Cesty nejsou. Spojení přes hory obstarává helikoptéra. Když nemůže létat, není zásobování. Když po několik dní nebyly čerstvé potraviny, jedli vojáci dorty. Jiného nebylo na skladě.

V rámci spolupráce vojáků bylo dobré pořízení s Holanďany. Američani často jednají necitlivě. Zatím v zemi vypadá situace tak, že vojska jsou nutná, aby byl zachován alespoň současný stav.

„Však namísto do armády bylo by lepší investovat do vysvětlování, jednání,“ uzavírá svou přednášku Jiří Zedníček.⋌B. Procházka