Tážeme-li se, proč tomu tak je, můžeme odpovědět jednoduše, že je tady hezky. A jestliže budeme chtít vědět proč, jedním z velmi dobrých argumentů může být poukaz na zvláštní vztah urbánního prostoru (místa, kde bydlíme a pracujeme) a krajiny.

Provázanost obojího byla tématem Valdštejnova konceptu barokní zahrady v krajině, romantické pouti krajinou u K. H. Máchy i novoromantického Českého ráje, kraje pro výlety básníků a obdivovatelů přírody či o nemnoho později pro horolezce. Vztah krajiny a města je rovněž tématem řady nejsoučasnějších pozoruhodných úvah v nejrůznějších oborech, nemůže jej ostatně obejít kterýkoli zásadnější předmět plánování, studie či realizace v prostoru našeho města.

Jedním ze zdánlivě drobnějších projektů, který by nicméně mohl přinést značný všestranný užitek, je cyklistický (ale částečně i pěší) okruh za městem. Tímto námětem jsem se zabýval na základě souběhu několika aktuálních impulsů (krajina je dramaturgickým tématem jičínského pohádkového festivalu, na problematiku narážíme při práci v různých skupinách lidí, jejichž náplní jsou právě „nápady pro město“, v oblasti kultury apod.), zdrojem úvah je ale především letitý odborný zájem o krajinu, kterou považuji za jedno ze svých životních témat.

Proč se domnívám, že předkládaná idea stojí za povšimnutí veřejnosti, čím je „originální“? Umístění Jičína v krajině, jeho konkrétní „rozprostranění“ dává unikátní příležitost, která je prakticky nemyslitelná přinejmenším u všech měst v regionu, a nejspíš i ve většině jiných. Představte si konkrétní polohu takové Sobotky, Hořic, Turnova, Lomnice nad Popelkou, Semil či Jilemnice.

Každé z měst má samozřejmě své možnosti vyplývající z jedinečných dispozic, v žádném z nich se vám nicméně nepodaří to, co je možné v Jičíně, totiž obejít nebo objet město na kole po okraji v relativní blízkosti, předměstskou částí, popřípadě příměstskou krajinou v časově poměrně nenáročném „výletu“.


Prvním zábleskem nápadu byla představa spojení dvou „kopců“ ve městě, jejichž prostor odedávna patřil k odpočinkovým zónám, sloužil procházkám či jinému způsobu trávení volného času, totiž Čeřovky a Šibeňáku. První – lesopark na Čeřovce s Milohlídkou, jednou z prvních rozhleden v zemi a sítí cest s drobnými stavbami, druhý – zčásti zalesněné místo nad stejnojmenným rybníkem, jedním z celé soustavy vodních ploch.

Z jednoho kopce je na druhý vidět a mělo by být možné také z jednoho na druhý dojít. Ostatně za mého dětství to také tak bylo, k louce u Hádku, který býval místem klidného koupání, bylo možné se dostat cestou za tehdejším vojenským cvičištěm.

Zakresleme si nyní zatím jen myšlený okruh, který spojuje oba kopce a obchází, částečně protíná město – přičemž ovšem vede i v tomto případě jakýmsi „zeleným“ či přírodním pásem, jímž je tok řeky Cidliny. Jdeme z Čeřovky zahrádkářskou kolonií dolů k Cidlině, podél jejího břehu k rybníku Kníže, dále podél Cidliny na Letnou a po trase již realizovaného úseky cyklostezky na nábř. Irmy Geisslové.

Pokračujeme a dostaneme se za Komerční bankou do prostoru autobusového nádraží a Kauflandu, po krátkém úseku po silnici (v tu chvíli by se jednalo o cyklotrasu) a na začátku ulice Českých bratří opět v podobě samostatné cyklostezky podél železniční trati až ke kruhovému objezdu u sv. Václava, a pak parkovým prostorem (s případnou odbočkou k Řáholečku) po hrázi k areálu Vodního světa a přes silnici opět nahoru na Čeřovku, odkud jsme vyšli.

A nyní – jaký je smysl realizace takového projektu? V první řadě si uvědomíme, že celá řada míst na této trase byla, je či bude určena právě k rekreaci, sportu či jiným volnočasovým aktivitám (městské koupaliště, zimní stadion, již vybudovaný úsek cyklostezky, samy parkové plochy aj.). Navrhovaný okruh tato místa vyčleňuje do zóny „zvláštního režimu“, tj. zpřístupňuje je a zároveň propojuje. Podobně je významná např. možnost spojení některých míst ve městě přes tento okruh „kratší cestou“ či mimo silniční komunikace (jako příklad z prostoru Alanových sadů přes „okruh“ jedním směrem k prostoru autobusového nádraží a opačným do „areálu“).

Na jedné straně tak mohou být vzájemně lépe přístupná určitá místa v okruhu či v blízkosti okruhu (z Alanových sadů je to k Šibeňáku několik minut pěší chůze), na druhé straně představa spojení dalších jednotlivých hvězdicových výpadů do krajiny na všechny strany „z města“. Vedle „praktických funkcí“ patří k hodnotám okruhu právě prožitek krajiny, aniž bychom vlastně opustili prostor města.
Jednotlivé dominanty krajiny jsou ovšem vidět i uvnitř města (Veliš je na ose některých ulic na Čeřovce), Zebín z řady míst prakticky z centra. Cesta po okruhu však přináší překvapivé proměny různých pohledů na tyto kopce, které jsou právě základem možného hlubokého zážitku, jak o tom hovoří celá řada klasiků estetiky.


Nezanedbatelným přínosem by bylo, že podobně koncipovaný okruh se může stát součástí turistické nabídky města a regionu, to znamená i jednou z ikon města. Jenom ještě – proč „pohádkový“ okruh? Nu, je tu řada pohádkovým míst na trase – každý si odpoví sám. Ale název je samozřejmě do značné míry věcí zmíněné „ikony“.

Domnívám se, že – shrnuto jednou větou – se tady nabízí mimořádná příležitost vytvořit něco, co by mohlo být v jistém smyslu vzorovým projektem nejen v celém regionu – ale možná i v celé zemi. Okružní cesta kolem města a na ni navazující hvězdicovitou síť do širšího přírodního a kulturního prostoru by mohla být příkladem dobrých řešení, využití vstupních specifik, provázanosti funkcí i ekologického myšlení, které není v rozporu s urbanistickými záměry atd.

A proč je téma aktuální právě dnes? Je aktuální v době zpracovávání nového územního plánu, je to i proto, že souvisí s celou řadou míst, kde jsou nalézána nová řešení, např. v prostoru městského koupaliště, kasáren a lesoparku na Čeřovce, se záměry stavebních úprav, s jednotlivostmi i celkovým obrazem města. Může navazovat na vznikající či již realizované turistické poznávací projekty jako je Jičín 1866, studie Valdštejnova a pohádkového Jičína či jiné možnosti využití historických hodnot města jako priority jeho rozvoje.

Celá věc je ovšem teprve na samém začátku. Ten znamenal myšlený okruh projít, pořídit fotografickou dokumentaci a jakýsi pilotní text, komentář možných variant (na ty zde není prostor), problémů atp. Ukázalo se nejen to, co předtím nebylo zcela jisté, že totiž takovou cestu lze uskutečnit, ale i to, že trasu v jednotlivých úsecích lidé skutečně spontánně používají. Teprve v tuto chvíli (abych nebyl předem ovlivněn), jsem se sešel nad mapou města s kompetentními, s místostarostou Jičína ing. Bryknerem a vedoucím územního plánování ing. Bodlákem.

Příjemným překvapením pro mne byla výrazná shoda se směrem uvažování, kterým jde město Jičín, s projekty, které má rozpracované. To je dokladem objektivnosti těchto úvah. Za důležité považuji ale i velmi podobné vidění hodnoty krajiny u pana ing. Bodláka, pozoruhodná je např. úvaha o obnovení či oživení některých starých, někdy zpola zaniklých cest v okolí Jičína právě touto formou.
Přitom zde není ani stín staromilství, naopak – jak to mohu posoudit podle názorů těch nejzajímavějších lidí, kteří se k této problematice vyjadřují (např. dr. V. Cílek) – je to přístup veskrze moderní. Takže – teď je to vše otázka.

Ve stručném novinovém článku není možno zachytit celou řadu detailů, problematických míst atd., např. možnou poněkud problematickou variantu pokračování cesty kolem Řáholečku k hrázi rybníka Hádku a cestou zpět k Lípám, a především celou řadu specifik, počínaje směrováním v jednotlivých úsecích, varianty pěší a cyklistické atd.

Tak to bychom měli. Samozřejmě, podstatný úsek práce je v budoucnosti. Scházet se na schůzkách pracovní skupiny, najít definitivní varianty tras, typu a úrovně jejich kvality (povrch, informační desky apod.) a především pak finance, potřebné pro realizaci. Přivítáme i další nápady a připomínky. Jan K. Čeliš