Důstojný, neformální a bez okázalosti konaný průběh byl proto takový, že se podařilo zapojit několik pořadatelů: jičínské školy, občanské sdružení Paměť a svědomí, Město Jičín, RMAG v Jičíně, Státní okresní archiv v Jičíně a KZMJ.

Symbolicky skvělým krokem bylo pozvání profesora Jana Sokola, který byl jedním z aktérů budování demokracie po 89. roce. Ostatně má tu v Jičíně i své bývalé kolegy. Ani jako vysoký funkcionář parlamentu, jako ministr školství nebo činitel v akademické obci nepodlehl pokušení moci.

Pan profesor mluvil o svobodě. Nejdříve šel do Lepařova gymnázia, kde po hodinové přednášce otevřel diskusi a studenti se po obvyklých rozpacích začali ptát. Bylo zřejmé, že přišli připraveni. Jan Sokol mimo jiné mluvil o autoritě práva, která je narušena nejednotností soudů. V jedné věci často rozhodují zcela opačně. Nevysvětlují své verdikty. Ve společnosti pak se pěstuje tolerance ke gaunerům. „Frajerem je ten, kdo někoho vypeče,“ uvedl doslova. „Kožený je národní hrdina, vychází životopis Romana Krejčíře.“

Po prohlídce výstavky prací žáků jičínských v arkádách zámku škol o tom, jak se žilo v listopadu 1989, začalo v 18 hodin výroční zamyšlení v Porotním sále. Tady mluvil host nejprve o tom, jak by někteří chtěli svobodu jen pro sebe. „Pro některé zlobivé ne,“ uvedl doslova. Přiznal, že ze svobody profitují nejvíc darebáci. Dostal se i k populistům a vysvětlil, jak oni potřebují vyděšený dav. Varoval před diktátory, kteří dnes mají větší moc než Hitler. Připomenul své parlamentní zkušenosti o tom, že jednotliví poslanci nic nezmůžou. Že je potřeba neustále jednat a přesvědčovat ostatní o svých názorech.

„V parlamentu je nejdůležitější najít spojence.“ Pak přiznal, jak je rád, že už není v politice. Že má klidnější život. V parlamentu mu vadilo mnoho zmařeného času, který musel strávit přesvědčováním.

Jan Sokol je zastáncem Evropské unie. Říká, že malé země samy nic nezmohou.“Kdyby se malé země dokázaly domluvit, není čeho se bát. Je to potřeba i kvůli ruskému tlaku.“ Ztráty suverenity se nebojí. Na druhou stranu je toho názoru, že lidé by se více měli věnovat místní politice. Říká, že se náš člověk rozhořčí u televizních zpráv, ale věcem své obce se nevěnuje. „Méně nadávat na vládu, ale udělat si pořádek v obci.“

Profesor Jan Sokol má třiasedmdesát let. Nepřijel v kravatě, ale mluvil srozumitelně, lidsky. Říkal, co si myslí, bez ohledu na to, zda se to někomu líbí. Mikrofon k tomu nepotřeboval. Po téměř dvě hodiny neusedl, neustále přecházel. Do Porotního sálu si ho přišlo poslechnout na čtyřicet Jičíňáků. Za samostatnou úvahu stálo by probrat si profil návštěvníků. Z vedení radnice neviděl jsem nikoho. Ostatně i tohle je projev svobody.

Potlesk na závěr besedy byl dlouhý, upřímný a zasloužený. Bohumír Procházka