Dvacet let po sametové revoluci odpovídá Vladimír Mikan, bývalý poslanec ČNR 1989 - 1990 a Federálního shromáždění ČSFR 1990- 92
Málo a pozdě jsme akceptovali to dobré, co nám zejména Evropa nabízela. Místo prosté adaptace evropských zákonů a pravidel, třeba z Rady Evropy, jsme ponechali prostor pro lidovou tvořivost ambiciózním právníkům (ale i neprávníkům) v parlamentu. Za sebe mne zejména mrzí, že jsme (naše parlamentní komise) nedokázali prosadit převzetí protidrogového zákona.

Lpění na „rodinném stříbru“ a dlouhé ponechávání nomenklaturního vedení v podnicích vedlo jen k rozkradení a i následné likvidaci podniků. Předčasné rozbití Občanského fóra kvůli mocenským ambicím zúčastněných vedlo ke zpoždění nutných legislativních změn. Parlament před rozštěpením OF byl mnohem účinnější , díky jednoznačné převaze OF, a to nejen v počtu zákonů, ale i jejich kvalitě. Také nesmyslně krátká doba působení parlamentu 1990-92 negativě ovlivnila potřebné změny.

Nadšení, amatérští politici první vlny byli postupně nahrazeni snad profesionály, jejichž zájem o věci obecné byl čím dál víc vytěsněn pouhým bojem o moc. S časem se tento trend jen prohloubil. My politici jsme vyplýtvali nadšení a jednotu lidí, promarnili jsme šanci posunout společnost vpřed, a to zejména po morální, ale i ekonomické stránce.

Pavel Nožička
Ahoj, víš, já té otázce tak úplně nerozumím. Kdo a co udělal blbě a kdy? - my všichni Češi, Jičíňáci, každej z nás zvlášť? Udělat blbě = udělat chybu? Jako třeba“soudruzi z endéer“? Nedávno jsem četl, že chyba je vlastně velmi pozitivní jev, protože znamená vývoj. Ovšem za předpokladu pokud se z ní dokážeme poučit. Ale vzhledem k tomu, že - jak tvrdí renomovaní sociologové a filozofové - je zkušenost nepřenosná, často se stává, že se chyby (blbosti) opakují…

Jeden aforismus říká: Blbost, kterou nejde vzít zpátky, se nazývá osud. Ani moc nechápu (snad) konstatování „jsme na tom tak, jak na tom jsme“ - zase nevím KDO? A je myšleno osobně, obecně? Opět se nabízí bonmot: Děkuju za optání - mám se blbě, ale dobře to snáším. A osobně dávám za pravdu Dostojevskému: často jsme nešťastní, protože nevíme, že jsme šťastni.