VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jednou za rok zběhnu jako zatoulaný pes

Nová Paka – Rakouský ultracyklistický maraton v délce 1000 kilometrů s převýšením 17 000 metrů je limitován časem 56 hodin. O něm Dal Polman z Nové Paky přemýšlel jako o velké výzvě.

23.7.2017
SDÍLEJ:

Ze závodů Daniela Polmana.Foto: Archiv Daniela Polmana

S přáním na rámu svého kola "Tatíčku, hlavně aby se ti nic nestalo a závod sis užil" odjížděl novopacký úspěšný biker na jeden z nejtěžších závodů své kariéry. Před sympatickým blonďákem, který miluje hory, závodní kolo, ovšem na prvním místě svoji rodinu, stál úkol zdolat tisícikilometrovou trať v co nejkratším časovém limitu. Dan, i když je subtilní postavy, se do tratě zakousl jako buldok a do cíle dojel jako jeden z nejlepších Čechů v historii soutěže. Při dvacátém ročníku skončil ve své kategorii třetí a celkově stanul na stupínku s krásnou sedmičkou. Poprvé ve svém životě si ale také sáhl na dno svých sil.

Dane, i když na to nevypadáte, asi jste opravdu buldočí povahy. Stavíte před sebe ty nejnáročnější úkoly, které musíte za každou cenu pokořit?
Řek bych, že ano. Například do posledního závodu jsem investoval strašně moc času, energie, peněz a představa, že bych to zabalil, pro mě byla naprosto nepřijatelná. Ale byli tam i tací. Například závodník, který jel celkově na druhém místě, skončil sto kilometrů před cílem na totální vyčerpání. To jsem si nedokázal představit. Byl to nejnáročnější závod v mé kariéře už proto, že byl nejdelší a zároveň kvůli svým chybám jsem zažil souvislou dvaadvacetihodinovou krizi, kdy jsem měl zimnici, horečku, nechutenství, křeče v břiše, nucení na záchod. Fungovat na kole v tomto stavu bylo šílené a poprvé v životě jsem si sáhl úplně na dno. Podal jsem spoustu extrémních výkonů v extrémních situacích, ale vždycky jsem si byl vědom toho, že mám dostatečnou rezervu. Tady jsme se dostal v kombinaci s přepáleným tempem, zažíváním a brutálním počasím, které nás stihlo na Glossglockneru, do problémů a byl ve stavu, kdy jsem v podstatě přestal vnímat své okolí a byl na hranici kolapsu. A to se mi ještě nikdy nestalo. Pochopil jsem, co je absolutní dno a dostat se na něj zhruba po polovině tisícikilometrového závodu není dobré.

Neuvažoval jste o tom, že s kolem seknete a jdete od toho?
Uvažoval minimálně třikrát. Přemýšlel jsem, zda je vůbec v mých silách dostat se do cíle, ale naděje umírá poslední a hlavně s pomocí mého doprovodného týmu, který tvoří moji nejlepší kamarádi, se nám podařilo jiskřičku naděje rozfoukat a v pěti posledních hodinách jsme zažehli i plamen, kdy jsem se soupeřem bojoval o třetí místo v mé kategorii. Bylo to díku tomu, že jsem se mohl najíst, dát si těstoviny i normální jídlo. Tělo se vzpamatovalo a posledních pět hodin jsem jel velká tempa a tvrdě jsem závodil.

Co vás srazilo na kolena a zase zpátky nakoplo?
Když v extrémně dlouhém závodě člověk udělá sebemenší chybu, tak za to přijde velký trest. Stačí si vzít nevhodné kalhoty, a když vás začne škrábat šev, je na nepříjemnost zaděláno. Ale to jsou maličkosti. Já nasadil příliš velké tempo, prvních dvaadvacet hodin jsem jel jako závod na 24 hodin na Slovakiaringu (911 km), kde jsem po dvaceti dvou hodinách taky odešel, ale to jsem ještě dvě hodiny pošlapal a pohoda. Kdežto tady mě čekalo minimálně čtyři sta kilometrů. A to byl velký průšvih.

Takže téměř polovina závodu pro vás byla utrpením?
Určitě. Nejhorší stav jsem zažíval na nejvyšším horském sedle Hochtor, kde jsem po pěti hodinách jízdy v dešti totálně vyčerpaný balancoval na hraně, a tuto část jízdy si vůbec nevybavuji. Těm nejhorším situacím se zřejmě mozek brání, o to je sladší dojet do cíle. Příprava i závod samotný mě stál spoustu nervů a představa, že bych to vzdal a za rok přijel znovu, byla pro mě nepřijatelná. Ve finále jsou závody o hlavě a pokud byla malá jiskřička naděje, tak jsem se jí držel.

Závod měří tisíc kilometrů a soutěžící jsou limitování časem. Čím je tento světový maraton, který se jel letos podvacáté, ještě extrémní?
Stoupáním, neznám těžší závod. Jde o sedmnáctitisícové převýšení, vede asi přes šestnáct horských sedel.

Startovné je asi také extrémní?
Startuje se z rakouského Grazu, takže to je finančně dostupné, navíc jsem měl štěstí, že za mnou přišli lidé, kteří mi pomohli. Já bych asi nikde neškemral. Kamarád rodičů mi třeba zajistil doprovodné vozidlo a uhradil i část startovného, které činilo 400 euro. Ve finále doufám, že se nám podaří vytvořit záznam, s kterým oslovíme lidi v novopackém kině. A jako vždy půjde část výtěžku na podporu hendikepovaným. Pro mě tato kapitola ještě není uzavřena a věřím, že bude mít ještě zajímavé výstupy.

Skončil jste celkově sedmý a ve své kategorii do čtyřiceti let třetí. Kolik bylo závodníků na startu?
Závod jsem jel 45 hodin a 25 minut, ve finále mi bylo přičteno více jak šestnáct minut za časovku z předchozího dne, což se mi zdálo dost nefér. Na startu ultrakategorie bylo devatenáct závodníků, což není moc. Do této soutěže se musí člověk kvalifikovat a mě pořadatelé oslovili po slovenském maratonu. Do cíle dojelo jedenáct vytrvalců. V závěru jsem bojoval o bronz, aniž bych tušil, že na nás soupeři ušili boudu s tím, že nechali zaparkované doprovodné vozidlo a já se domníval, že soupeř odpočívá a on zatím ukrajoval kilometry. Taktizoval, ve finále byl konec vyhrocený, ale poslední čtyři hodiny jsem nasadil neskutečné tempo. Nechápal jsem, kde se to ve mně ještě bere.

Máte před sebou další výzvu?
Závod je nominací na nejtěžší soutěž světa v Americe. Ta měří 4800 kilometrů a trať musí člověk zvládnout do dvanácti dnů. To už je ale o milionu korun.

Čím se liší ultracyklistika od normálních tratí?
Tady jezdí každý s wattmetrem, kdy sledujete výkon, máte sofistikovaný přístup ke stravování. Já to do této doby nikdy neřešil. Na rohlíky s máslem a šunkou nebo müsli tyčkách, což jsem měl já, se to nedá jet. Většina protřelých závodníků má vše vypracované, odpočívají v doprovodném vozidle, kdy jeden člen týmu cyklistu masíruje, druhý lžičkou krmi a cyklista v pololehu odpočívá. K jídlu je rýže, brambory, těstoviny. Ne průmyslově zpracované potraviny. My jsme postupně na tuto koncepci najeli, ale příliš pozdě. Při slovenském maratonu jsem všechno zvládl, ale tento závod je o vyrovnaném tempu, což jsem nezvládl. Teď už to vím a možná zkusím něco podobného. Ale mám v hlavě i projekt kombinace cyklistiky s horským výstupem. Uvidíme.

Autor: Iva Kovářová

23.7.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Sobotka - Náchod B
10

Sobotka si doma otevřela střelnici!

Stromové bytosti tančily v parku Valdštejnské lodžie
24

Stromové bytosti tančily v parku Valdštejnské lodžie

AKTUALIZOVÁNO

Policie už má určité indicie k totožnosti mrtvého muže

Jičín - Policie už má určité indicie k osobě muže, jehož mrtvola byla nalezen v pátek v podzemních rezervoárech s vodou v zámeckém parku. „Stoprocentně jistí si budeme až po provedení genetické expertízy,“ uvedl včera pro Deník tiskový mluvčí hradecké policie Jan Čížkovský.

V hradeckém kraji vystavili voliči účet i architektům krajské koalice

Hradec Králové /KOMENTÁŘ/ - Demokracie má díky volbám své vzrušující momenty, jakkoli by je v politice hledal možná jen masochista. V Královéhradeckém kraji voliči o víkendu dopsali příběh, který se začal vyprávět přesně před rokem po skončení krajských voleb.

Právě jsme se narodili - říjen 2017

Jičín - Dnes vás seznámíme s dalšími miminky narozenými v jičínské porodnici.

Triumf ANO, debakl levice, Bělobrádek uhájil křeslo o 173 hlasů

Královéhradecký kraj - Volby do Poslanecké sněmovny na území Královéhradeckého kraje de facto kopírovaly výsledek v celé České republice. Drtivým způsobem vyhrálo hnutí ANO, těžkou porážku utržily levicové strany.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení