…aby - v den 70. výročí své dobrovolné smrti, v den vypálení obce Lidice - při slavnostní mši svaté celebrované pomocným biskupem Královéhradecké diecéze J. E. Mons. Josefem Kajnekem a následném pietním programu - se ve vzpomínkách nás všech na svou rodnou Pecku vrátil …

"Josef Štemberka nevnímá hluk ze stavení ani z návsi, chtěl by nevnímat i rány z kostela, duté, hluché údery do vyschlého dřeva, poznává je, ač jsou nyní tlumenější, než když demolovali vchod, zachvěje se při každé nejinak než strom, jejž podtínali. Do kostela musí nejdřív! Stůj co stůj, musí, uprosí důstojníka, aby ho tam dovedl. Nevrací se? Ne, to je šelest ze zahrady, provívá tam v nočním vánku hruška ovesnice, připomněla se mu i rozložitou korunou, chodívá tamtudy denně ke včelínu. Pocítil jako úlevu, může-li se odvrátit aspoň na krátký čas k takovým starostem. Co bude s jeho včelami, včeličkami? Bude-li i dnes takový letní den, dvoje by se mohly zítra rojit, zítra … Ne – nebude zítra, to už je dnes, dnes!

Přešel ke skříni s matrikami, kam zapisoval den i rok narození. Šestnáctiletí, kteří to jsou? Sebral papír, že si vypíše jejich jména, je však příliš rozrušen, rozptýlen, že by si je sotva pamatoval. Nedokázal vypsat ani jednoho, připadlo mi, jako by toho byl sám účasten, jako by se jich vzdával, jako by je sám odsuzoval … Co má dělat? Chvatně vyhledal ve stole předloňskou školní fotografii. Uviděl je před sebou na obrázku, své šestnáctileté žáky, u některých si pamatuje, kdy je křtil, Václava jistě až v září, tomu tedy ještě není šestnáct, kdežto Josef, Josefové – přikryl fotografii obrázkem loňské třídy. Těmto je bohudík teprv patnáct, Josef Doležal, Josef Hroník, setrval na jejich tvářích s úlevou, na ně se rozkaz nevztahuje. Od šestnácti, opakuje si nahlas, jak mu to říkal důstojník.

Kteří jsou tedy šedesátiletí, kterým se poštěstilo vyjít z toho? Otevřel matriku, rok 1882, rozhodující je dnešní den. Ruce mu náhle klesly, tuze se lekl. Na něj se rozkaz nevztahuje, on je daleko starší, ročník 1869. Zhrozil se toho, a přesto pocítil úlevu, nedokázal nepocítit úlevu, že bude mít ještě na všechno dost času, na věčné i na časné … To ve včelíně by měl dokončit sám, nikdo neví, nikdo nesmí vědět … Ne, kostelník Rudolf to ví, ten ho zná tolik, že z každého jeho kroku vyčte, pozná i to, co mu zamlčel. Proto za ním o půlnoci přiběhl zahradami! A on ho ještě odbyl, div ho nehuboval. Rudolf by mu pomohl se včelami, také jemu je víc nežli šedesát, i on je z toho venku. Kam by je stěhovali, úly se včelami? Domů, na Pecku pod Zvičinou! Včelín by postavili na jižní stranu pod hradem, denně by za nimi chodil, neměl by žádné žáky, leda spolužáky, s nimiž chodíval do obecné, dva tam ještě žijí, belhali by tam s ním, penzisti jako on a on ochromený jako oni, pak už nebude lidický farář, už by byl – co? Kdo? Včelař.

A až by byl takový den jako včera, řekl by: - Dnes mi je hlídejte, hoši, já nebudu doma, abych si to odbyl, než se začnou rojit, pak bude s cestami konec. – A kam se chystáš, Josífku? – Do Jičína. – Vlakem? – To musíš přede dnem. – Pěšky! Ještě jednou to zkusit, jako jsem pěšky chodíval do Jičína, ponejprv s tatínkem, pak už jenom s bratrem Jindřichem, od Bělohradu topolovou alejí na Choteč, tam jsme se vždycky zastavili, dívali zpátky na Zvičinu, a pak přes Lužany k Robousům, odtamtud už jsme viděli jičínskou bránu.

- A jak nazpátek, Jozífku? – Zas pěšky. Já všechno pěšky, kamarádi. Nazpátek jsem taky chodíval pěšky, když jsem stoupal od Bělohradu k Pecce po cestách a po pěšinkách, takhle se zahýbalo, pak samota, ještě jsem ji ani za babykami a osičím neviděl, ale slyšel jsem tlučení tkalcovského stavu a mně to připadalo, že slyším tatínka, ten od stavu skoro ani nevstával, taky to tak od nás pořád znělo. A už jsem přicházel ke stavení, odkud to znělo, baráček nízký, s doškovou střechou, chodilo se před dvůr. Vždycky jsem si myslel, zastav se tam někdy a pověz tomu tkalci, jak ses těšil, až ho zaslechneš. Nikdy jsem to neudělal, ostýchal jsem se jít do cizího stavení. Když jsem pak chodíval do septimy, tenkrát už sám, bratr maturoval, sedávala na prahu holčička, tak čtyřletá, už jsme se znali, na ni jsem se odvážil mluvit. Jmenovala se Barunka, víc mi neřekla, dětem stačí křestní jméno. Ještě bych tam rád jednou šel, po tolik letech se vrátit domů, do mladých časů …

Josef Štemberka byl vyveden z kostela; stanul na vyvýšeném podlaží před portálem. Je čas po letnicích, čas růží a pivoněk na zahrádkách pod okny, voňavý svlačci ze souvratí i z plotů podél cest, čas na prahu slunovratu. O třetí hodině jitřní úsvit dne zaplašuje noc po koruny stromů, do přítmí stodol, pod střechy poloprázdných seníků i sýpek. Minulý čtvrtek o svátku Božího těla měl vyjít z chrámu v slavném průvodu ke čtyřem světových stranám. Průvod se nekonal, všechny průvody byly zakázány stanným právem, které vyhlásil Reinhard Heydrich. Zemřel právě toho dne o sedmé hodině ranní: o svátku Božího těla se v Praze konal průvod. Zasažený ranou, mrtvý Reinhard Hendrich byl převážen na hrad českých králů, jeho tělem zhanobený, a tam byly ostatky vystaveny v rakvi. O následující neděli byla pak převezena do Berlína k honosnému pohřbu, k němuž byla nakomandována i protektorátní vláda. Hitler na ni řval: „Mörder aus Prag!"

Hrůza ležela nad Čechami. Žádný průvod nebyl a nebude povolen.

Pouze jemu jedinému se dostalo milosti, že dnes ponese obcí živé tělo na svém srdci. Pocítil velkou vděčnost, že mu byla dána síla, aby křikl svá slova, jež přemohla pokušení: stačilo kývnout a cesta by se otevřela před ním, cesta do šťastné mladosti.
Dnes ho čeká jiná cesta.

Zastavil se jen krátce v demolovaných dveřích kostela, a přece v těch několika vteřinách, než ho biřicové dojdou, dostihnou, prožil v útržcích vzpomínek tolik slavných průvodů, které vedl oblečen v roucha úbělová ke čtyřem světovým stranám – a na všech mladé břízky, čerstvé ratolesti. Na tomto místě se vždycky zastavil, aby ho mohli dojít muži ctihodní se žerděmi korouhví v rukou, na nichž povívala hedvábná nebesa. I nyní bezděky vzhlédl k jitřnímu nebi, které se klene nad krajinou, a má slavný pocit, že se to děje i dnes, pocit tak mocný, že mu v uších zaznívá hlas ministrantských zvonků – či je to zpěv ptactva ze zahrad? či hudba v harmoniích? Ano, pod schodištěm ho čekávala hornická kapela, vždycky tiše ladila nástroje, i chrámový sbor, kterému varhaník dával tón, aby čistě zapěl aleluja.

Pohlédl dál ke stavením a spatřil své Lidice jako schoulené ve stromoví, známé střechy, mohl by jmenovat, kdo kde zůstává. I podoby jeho farníků vyvstávají před ním. Takto v úhrnu spatřil své Lidice, Makotřasy, Běloky, nejmenší Netřeby, kde je pouze pětasedmdesát duší, z toho třetina jinověrců, připomnělo se mu jako výčitka, že je nedovedl přivést sem na stupně. A vidí pole, cestu ke hřbitovu, kolikrát tamtudy chodíval, když vyprovázel své zemřelé, a připadá mu, že i oni jsou tu s ním. Až ho dojdou muži ctihodní, kteří ho provázívali rok co rok, vykročí na cestu ke čtyřem světovým stranám a zpěv zástupů bude velebit toho, jejž chová na svém srdci.

A už přicházejí, ucítil je po svém boku. Neví a nikterak netouží vědět, že ten po jeho pravici je jmenuje Strubal, neví a nikdy se už nedoví, že ten po jeho levé straně se jmenuje Huber. V rukou mají ne žerdě korouhví, nýbrž karabiny, jak levý, tak pravý, oba lotři. Stanuli mu po boku, beze slova ho odstrčili stranou, aby nepřekážel v cestě, a poslušní, vzpřímení čekají na povel.

Je čas k letnímu slunovratu. Ranní ostýchavé slunce otvírá medové kalichy akátů.
Na pokyn …

(úryvky z díla spisovatele Františka Křeliny citovány s laskavým souhlasem dědiců autorských práv)

Josef Štemberka, lidický farář.

…

Vlaštovka svou střechu nenalezla
poletujíc tiká dojemně …
stromy však jak přelámaná žezla
trčí ještě dneska ze země …

… Pojď se mnou, milý, chceš-li
pojď, půjdem v myšlenkách
až tam, kde ve tmu vešli,
kdož překročili strach.
Až tam, kde poutník ušlý
hůl ztratil. - Běda mu. -
Kde ticho hřmí jak v mušli
po cestě k neznámu.
Až tam, kde dech se úží,
když spatříš v přeletu
kvésti jen černou růži
z černého sametu.
Kde tmoucí tma - tma děsná
padá ti na brvy.
Ty - mrtvý - promluv ze sna!
- - -
A mrtvý promluví :
ten, který …
…       

ve spolupráci s Římskokatolickou farností Pecka Dana Rejmanová