Ti na přelomu září a října tohoto školního roku navštívili nepálskou školu v Kavre, Nepálci oplatili škole návštěvu těsně před vánocemi.

Jak to všechno začalo? Na to jsme se zeptali přímého účastníka výměnného programu ředitele Gymnázia a Soš pedagogické v Nové Pace Pavla Matějovského.

Někdy v únoru 2008 jsem pověřil kolegu angličtináře, aby naši školu zaregistroval do databáze škol hledajících mezinárodní spolupráci. Zanedlouho nás kontaktovalo několik škol, vesměs evropských, a kupodivu jedna škola z Nepálu. Zprvu jsem si myslel, že se jedná o žert. Následně však začala elektronická korespondence mezi mnou a ředitelem nepálské školy (asi 30 km od Káthmandú), přišlo oficiální pozvání pro mě, kolegy učitele i studenty. Začali jsme shánět informace a poté samozřejmě finance. Ve finále jsme odletěli ve složení dvou pedagogů a čtyřech studentů.

Co nás nejvíce zaujalo?
Téměř měsíční pobyt v Nepálu předčil veškerá naše očekávání. Každým dnem jsme byli něčím šokováni. Dopravou bez pravidel, chaosem, nepořádkem ve městech, všeobecnou chudobou, byli jsme svědky loučení se zemřelými a jejich následného pálení na hranici, to vše v kontrastu s nádhernou přírodou, velice zdravou a chutnou stravou a především otevřeností a dobrosrdečností chudých nepálských obyvatel.

Na rozdíl od běžných turistů jsme měli možnost poznat všední život Nepálců „zevnitř“. Bydleli jsme totiž v rodinách, stali jsme se přechodně rodinnými příslušníky našich hostitelů. S veškerou upřímností nás považovali za bratry, naše studenty za syny a dcery. Setkali jsme se i se svatými muži.

Nezapomenutelnými pro nás jistě navždy zůstanou zážitky z osmidenního treku pod himalájskými velikány, na kterém jsme si doslova sáhli na dno fyzických sil a poznali i nepříjemné projevy horské nemoci ve výškách blížících se 5 000 metrům. Tyto negativní pocity však byly vytěsněny zážitky z průchodu himalájskou džunglí (ta je tvořena převážně rododendronovými pralesy), pohledy na Anapurnu, Manaslu či Langtang,, nepopsatelnou nádherou himalájské flóry i fauny.

Pro mě jako pedagoga však největší zkušeností byla návštěva naší partnerské školy. Jednalo se o školu vesnickou s 12 třídami, do kterých je rozděleno více než 600 žáků a učí zde asi 30 učitelů. Děti sem docházejí pěšky z velkých dálek (i přes 10 km) přes kopce s neuvěřitelným převýšením. Nosí školní uniformy, na kterých je vidět, že se dědí v početných rodinách od starších sourozenců. Škola začíná v 10 hodin společným nástupem a zpěvem nepálské hymny, po které následuje modlitba k bohu Hanumanovi. Po něm je škola pojmenována (Shree Hanuman Secondary School).

Výuka končí denně v 16 hod., učí se bez přestávek, vyjma půlhodinové polední. Celý den děti ve škole nejedí, nají se až doma. Pouze za školou teče z hadice pitná voda, kam se děti odbíhají napít. Všem žákům a učitelům slouží tři toalety tureckého stylu. Mladí Nepálci, kterých je v každé třídě více než 50, se mačkají po pěti v lavicích, mají jeden sešit, učebnici a tužku. V každé třídě je jedna stará tabule a křída. Žádná výzdoba, žádné pomůcky.

Při vyučování však vládne pohoda, úsměvy a radost. Byl jsem mimo jiné mile překvapen velmi slušnou úrovní znalosti angličtiny již u malých dětí (učí se ji od pěti let, kdy školní docházka začíná). Naši studenti nechápali, jak se bez moderních učebnic, audiovizuální techniky, skupinového vyučování a dalších vymožeností moderní pedagogiky mohou Nepálci naučit tak dobře anglicky.

Důvod je však velice prostý. Na rozdíl od našich školáků se ti nepálští učit chtějí, chodí do školy rádi a těší se tam. Uvědomují si, že ve vzdělání je jejich velká naděje na lepší život, než mají jejich většinou negramotní rodiče, kteří celý život dřou na rýžových či kukuřičných polích.

Vyprávěli jsme jim o naší škole, o životě mladých lidí v Čechách, o kultuře, historii, sportu, ukazovali fotografie, dokonce jsme jim zpívali české písničky. Byli nadšení a my také.

Velmi nás proto potěšilo, že i my jsme mohli těsně před vánocemi přivítat a pohostit v naší škole skupinku tří učitelů a jednoho studenta z „naší“ nepálské školy. I oni besedovali s našimi studenty a vyprávěli o kultuře, historii, tradicích a o svých početných rodinách. Jejich vyprávění jsme doplnili promítáním fotografiíí, které jsme v Nepálu pořídili.

Takovouto formu konfrontace našich dvou odlišných světů považuji pro obě strany nejen jako velice zajímavou, ale také velmi přínosnou jak pro pedagogy, tak především pro naše studenty.

Filip Simon, student septimy, účastník výměnného programu v Nepálu