Nástroj, který vidíte, patrně neznáte. Je to struh na šindel – něco mezi sekerou, kladívkem a já nevím čím ještě dalším. Většinou píšeme o věcech vznešených a krásných, ale mám pocit, že i ta nejobyčejnější věc může být krásnou a zajímavou. Možná si ani neuvědomíte, že struh na šindel souvisí s naším Podkrkonoším víc než cokoliv jiného.
Většina staveb v Nové Pace a především v okolních obcích byla dřevěná. Bylo to docela přirozené, lesů bylo v okolí dost a dřevo bylo daleko lépe zpracovatelné nežli kámen. Střechy domů většinou kryly přírodní materiály, z nichž došky vzniklé z dlouhé žitné slámy byly snadno použitelné. Pouze tzv. „operky“ (tzn. okraje střech a krytí štítů) tvořily „šindele“.
Šindel nebyl nic jiného nežli dřevo, tvořené naším struhem, který vám reprodukujeme na fotografii. Chytří tesaři využívali té skutečnosti, že každé dřevo má kvalitní vnitřní vlákno, které lze svým způsobem strouhat. Tím se liší od dnešních šindelů, kterými opravují historické stavby dřevařské průmyslové firmy. (Ty vlákna porušují a přes pilu vlastně naruší vlákna celého dřeva). Proto šindel vydržel dlouhá staletí, v našem případě máme doklady z mnoha obcí v okolí.
Se struhadlem člověk musel umět pracovat a pochopit, co dřevo vlastně znamená. Mám takový smutný pocit, že v poslední době se neumíme sžít s přírodním materiálem, který nás obklopuje, a násilím tvoříme věci, které nejsou přirozené. Řeknu vám jenom na závěr, že tenhle struh na šindel mám ohromně rád.
Na jeho rukověti jsou vidět otisky šikovných lidí a mně jenom chybí ona jejich šikovnost a moudrost. Když uvidíte tzv. operek kolem staré roubené chalupy a kuklu v průčelí domu, tak pochopíme vy i já, jak lidé byli chytří a moudří. Miloslav Bařina
