Až do doby nedávné byla pro Novou Paku, po několik posledních století, typická textilní výroba a s ní spojené barvířství. Především od poloviny 19. do poloviny 20. století byl pro naše město, stejně jako pro celé Podkrkonoší, typický ruční modrotisk. Proto jsem vybral na fotografii Jiřího Čejky snímek ručně vyřezávané dřevěné formy na modrotisk, která pochází z poloviny 19. století.

Musím se pochlubit, že ve sbírkách našeho muzea máme takových forem, vedle vzorníků, na 300 kusů. Ve II. dílu monografie Novopacko napsal pan řídící Josef Jíra půvabným způsobem, jaké o barvířství a textilním tiskařství získal informace.

Dozvěděl jsem se, že v polovině 19. století byli v Nové Pace barvíři a tiskaři Šolcové, Patka, Adamec a Kuhn. Členové rodu Šolců provozovali barvířství v domě čp. 223 ve Vrchovinské ulici velice dlouho a formy na modrotisk si dokonce sami vyřezávali. Jinak formy dělali podle vzorníků řezbáři.
Do poloviny 19. století formy celodřevěné, později byly doplňovány vtloukanými mosaznými hřebíčky a plíšky.

Pokud si dobře pamatuji, posledním ručním modrotiskařem v Čechách byl snad pan Patka z Nové Paky, který měl tisknout asi do roku 1945.
Člověk musí obdivovat nádherné modrotiskové živůtkové sukně (tady se jim říkalo kanduše), sukně, zástěry, šátky, kapesníky, povlaky atd., ale především nás okouzlí výtvarné cítění, fantazie i cit pro materiál.

Co modrotisk vlastně je? Stručně řečeno, jde ve své podstatě o techniku barvení látek s tištěným vzorem negativním způsobem. Připravená látka je nejdříve potištěna dřevěnými formami, které jsou namáčeny do rezervy - papu (kaolin a arabská guma nebo škrob).

Pap je bezbarvý, takže na látce není vidět, kde se forma otiskla. Proto mají dřevěné formy vždy v rohu hřebíčky, které v látce udělají vpich, a tak jde v tištění pokračovat, aniž vzor vidíte.Do forem se tlouklo dřevěnými paličkami. Na druhé straně forem byly vyřezány jakési prohlubně pro jejich lepší uchopení.

Potištěná látka pak nepřijme v místech neviditelného otisku formy modré indigo, do kterého je zastudena ponořena, a modře je zbarvena pouze látka, kde nejsou otisky formy.

Dále to raději rozvádět nebudu, ale snad je to k pochopení. Modrá a bílá je základ, ale s barvením šlo „čarovat“ passerovanými formami, které po přidání barvy umožňovaly udělat třeba barvu žlutou, oranžovou…, ve škále barevné stupnice. Pravé indigo tvořilo stříbřitý povrch na látce. Indigo bylo dodáváno v kouscích, které byly za pomoci koulí roztírány v kovových nádobách soudkovitého tvaru. Později nepravé indigo tvořilo povrch matnější.
Na závěr jen několik zajímavostí. Domy barvířů a modrotiskařů byly o něco vyšší než ostatní, musely mít velikou půdu, kde se sušily látky v zimním období. Střecha na podélné straně domu byla i o 140 cm delší, pod ni se věšely na bidla látky, aby doschly.

A barva potoka se prostě měnila podle toho, kdy který barvíř a modrotiskař své dílo koloroval.

Od srdce ruky stisk, tak pěkný je modrotisk. Miloslav Bařina