Cílem manželů Fialových bylo obejít republiku po nejbližších cestách a pěšinách, nevynechat na trase ani jeden metr. Zajímalo nás, v jakých intervalech absolvovali túry, zda obětovali víkendy nebo dovolenou.

Zdeněk Fiala upřesňuje, že většinou vyráželi o víkendech, občas na cestování padla nějaká dovolená nebo pondělí. „Po jednodenních výšlapech jsme se dostali až k Orlickým horám a k Šluknovskému výběžku. Jezdili jsme vlakem, někdy jsme použili autobus. Měli jsme obrovskou kliku, leckdo nadává na České dráhy, ale my si nemůžeme stěžovat. Vždy jsme dojeli včas, trasy jsme si ale museli rozvrhnout tak, abychom to zvládli s rezervou. Mohlo se cokoliv stát, cokoliv nás zdržet – spojení, déšť, vichřice, bouřka.“

Naši cestovatelé se pohybovali převážně v pro ně neznámém prostředí, a tak jsme byli zvědaví, zda měli někdy strach a jaký byl jejich nejhorší zážitek.

Strach z medvědů

"Strach jsme měli hlavně z medvědů v Beskydech, v Bílých Karpatech z bouřky. Byla vichřice, kroupy, blesky, hromy, a my se nacházeli na travnatém vrcholku hory bez stromů,“ říká pan Zdeněk. Manželka Věra se hlásí ke slovu: „Nejhorší zážitek? I pro mě byly dva – přechod Bílých Karpat s bouřkou a medvědi.“

Zdeněk Fiala vzpomíná: „Bylo úplné ticho jako před bouří, ani ptáček nepípl, nic. Šli jsme poslední trasu ze čtyřdenní beskydské, kdy jsme měli skončit na Bumbálce. A už jsme byli asi tak šest kilometrů před cílem, dorazili jsme do jedné vesničky, asi čtyři, pět baráků. Vyjel pán na motorce, zastavil, manželka šla přede mnou, a něco jí říkal. A když přijel ke mně, tak povídá: Nechoďte tam, je tam velkej medvěd, nedá se odehnat. Čekalo nás posledních několik kilometrů k cíli na náhorní plošinu. A tam někde nám stál v cestě. Víte, bylo tam absolutní ticho, jako když se nějaká šelma chystá k lovu. Ani cvrčkové nebyli slyšet, ptáci, nic…okenice zašpérovaný, žádná zvěř, absolutně nikdo. ..

Ta vesnice v tu chvíli byla jakoby vylidněná. Teď jsme čekali a manželka prohlásila: Já nikam nejdu. Tak jsme čekali dál. Já jsem se fakt bál a přemýšlel, jak to udělat. Když se budeme vracet, bude to obrovský problém. No budiž, vrátíme se, ale ten medvěd není na jednom místě. Když si nás bude chtít najít, tak si nás najde, takže jdeme, vracet se nebudeme. Takhle jsem to interpretoval ženě a vyrazili jsme, ale krve by se v nás nedořezal. Nejdřív jsme šlapali absolutně potichu a pořád jsme se otáčeli, potom jsme dělali kravál. Říká se, že když je medvěd do třiceti metrů, tak je zle, když je nad třicet, tak se má hlučet, aby se nepřiblížil. V hotelu v Rožnově pod Radhoštěm jsem pak mluvil s recepčním. Když se dozvěděl, že chceme jít z Bumbálky po hraničním hřebenu směrem na Javorníky, tak radil: Tam nechoďte. Ptal jsem se, proč. Tvrdil, že je tam medvědice s mládětem. Nikdo tam nechodí ani na houby, ani na borůvky. Že tam nechodí ani myslivci, protože medvědi jsou zákeřní a nikdy nevíte, z které strany zaútočí. Ještě ukončil hovor tím, že se snad ještě uvidíme.

Byl podvečer. Šli jsme se ještě podívat do města, do Rožnova, a mě napadlo, co by nám mohlo pomoci. Kdyby tam byla nějaká pyrotechnická prodejna, nějaké pomůcky, dělobuchy, bouchací kuličky, něco takového… a ona skutečně byla, jenže zavřená. Skoro celou noc jsem nespal a v duchu rozebíral naše možnosti. Mohli jsme zvolit dvě cesty. Buďto po turistický, po vrcholu, a tak jsem to měl naplánované. Což je s větším výhledem, ale od hranic asi padesát metrů. Nebo mezi hranicí a cestou po úzké silnici k nějakému rekreačnímu středisku. Vzhledem k nebezpečí jsme nakonec zvolili silnici.

Na pokoji jsem stejně vymýšlel plán, jak bychom medvědovi čelili. Vím, že to je asi utopie, nesmysl, ale kdyby nás náhodou napadl, tak je tam plno stromů a manželka se opře zády o jeden z nich. Já si sundám ruksak, dám si ho dopředu. Stabilitu bude zajišťovat manželka a strom, no, a batoh má objem asi 75 litrů, je mi až k bradě, takže mě bude chránit. Předhazoval bych mu proviant, začnu medem, potom by samozřejmě došlo na nějaký salámy, řízky. Pokud by to nepomohlo, tak to už nás musí sežrat.“ Pokračování zítra.