Cesta rychle ubíhá při pozorování ubíhající jarní krajiny a já přesně nevím, co zažiji na policejní stanici, kde máme vyjednanou exkurzi.

S respektem vstupuji do haly, kde na nás již čeká náš průvodce por. Petr Janda. Ve vitrínách se mi líbí staré modely policejních aut, na které jsme všichni upozorněni při stoupání do patra. V zasedací síni usedám do pohodlné židle před televizní obrazovku. Pan poručík popisuje jednotlivé záběry z rozmanité činnosti policejních složek. Raději se zeptám: „Opravdu střelba nebyla opravdová, když jsem viděl práci zásahové jednotky?" Do místnosti vstupuje policista s taškou v ruce. Představuje se – Petr Mucha. Sympaťák.

Z tašky vyndává samopal! Nechává kolovat nábojnice. Jsou jiné, než má děda do vzduchovky. Ta jeho pistole! Už vím, jak se zachovat, kdybych ji našel někde ležet. Navlékám na sebe ochrannou vestu. Ta je tak těžká. A postavit se do řady a už mám na rukou pouta. Samopal je také těžký. Policisté musejí mít pořádnou sílu. Obušek je lehčí.

Na parkovišti vidíme úplně nové policejní auto. „Ti ho mají vybavené. Tati, budeš jezdit podle předpisů?!"

Vracíme se do budovy do vězení. Žádná televize, holé stěny, tak radši pryč. Loučíme se. Bylo to fajn. Děkují druháci a třeťáci.

⋌fiktivní žák 3. třídy JS, třídní učitelé Jan Horák a Jana Slámová