V tomto zapadlém koutě naší vlasti je zapadlá vesnička a v ní ještě zapadlejší blátivá ulička chudých domkářů. V jednom z těchto domečků se narodil před padesáti roky František Pecháček, cvičitel České obce sokolské (ČOS). Právě v takových chaloupkách, jakých je v Záhornici mnoho, spatřili světlo světa naši buditelé, z takovýchto domečků pochází většina našich národních hrdinů, kteří v posledních dvou válkách stáli v čele odboje.

Tělovýchovké spolky pokrokové vesničky Záhornice se sjednotily, aby na rodném domku svého nejslavnějšího rodáka odhalily desku a tak uctily jeho památku.

Dopoledne byla v tělocvičně tryzna za popraveného hrdinu. Vzdělávatel Jan Stryhal, řídící učitel vv. vzpomněl krátkým proslovem příkladného života prostého syna národa a odpoledne při odhalení desky promluvili bratr Klinger, Horna a zástupci sokolských žup Podkrkonošské a Denisovy. To, co se tu účastníci slavnosti dozvěděli, zní jako pohádka.

Pecháčkovi měli šest synů, s nimiž se od božího rána dřeli na kousku pole, aby si opatřili nejnutnější potřeby denního života. Všichni hoši prošli tvrdou školou života. Jinak jim rodiče dopřáli dosti volnosti a zvláště je těšilo, že si oblíbili cvičení v Sokole. Když odrostli a odešli na řemeslo do blízkého města, vstupovali do Sokola a zájem o tento spolek přenesli i do zapadlé rodné vsi. Všichni byli nadaní tělocvikáři. Nejnadanější, nejvytrvalejší a nejopravdovější byl nejmladší – František.

Jednou ho vzal jeho starší bratr ještě s několika spolužáky na sokolské cvičení, kde uviděl cvičit sokolského přeborníka Karla Starého. Ten ho svými cviky přímo okouzlil. Cestou domů řekl spolužákům, že se tomu všemu musí také naučit, že musí být cvičitelem a takovým sokolem, jako je Starý. A protože měl pevnou vůli, stal se jím.

Hrazda mezi jasany

Hned druhý den si upevnil mezi dvěma jasany tyč. To byla jeho první hrazda. Podobně si zřídil i bradla a denně se spolužáky cvičil. Za deštivého počasí je ve stodole učil prostným, která si sám sestavil. Někdy zase prohlíželi obrázky v sokolských časopisech nebo četli. Skládali si haléř po haléři, aby si mohli poříditi i prapor. To bylo radosti, když měli konečně pohromadě 1 zlatý 20 krejcarů a mohli uskutečnit koupi praporu! (Byla jím při slavnosti zahalena pamětní deska.) S tímto praporem vyrukovali jednou ze Záhornice pod velením Františka do sousední vesnice na sokolské cvičení.

Pecháček vylíčil v sokolských Besedách toto své první vystoupení cvičitele. Krásně a poutavě, vytříbeným slohem, že by se za to nemusel stydět ani dovedný spisovatel; vypravuje, jak je přijal náčelník Popek a jak se po ukázce prostných přihlásil do družstva dorostenců k závodu ve skoku dalekém, jak starší a urostlejší chlapce předstihl, dostal první cenu a jak konečně byl z dalšího závodu vyřaděn, protože by všechny první ceny putovaly do Záhornice. V celém kraji se dlouho nemluvilo i ničem jiném než o statečných záhornických chlapcích a jejich cvičitelích. František si odtud odnesl nadšení pro dobrou věc, těšilo ho, že ho náčelník Popek, mezinárodní sokolský závodník, pochválil a že mu podal ruku.

Stěhování

Brzy po tomto vystoupení se odstěhoval s rodiči do Nové Paky, kde pod vedením vynikajících sokolských cvičitelů vyrostl v závodníka světového jména. Po světové válce se vrátil jako poddůstojník a žil v Praze, kde byl cvičitelem karlínské jednoty. Byl přijat do závodního družstva ČOS, s nímž se zúčastnil mnoha závodů v mezinárodní soutěži, a to často daleko za hranicemi vlasti. Mistrovsky ovládal všechna odvětví tělesné výchovy, a to nejen nářadí a lehkou atletiku, ale i zimní a vodní sporty a hry, šerm, box, zápas, střelbu, takže sotva kde na světě by se našel borec, který by s jeho všestranností mohl soutěžit.

Když opustil dráhu závodníka, věnoval se pilnému studiu teorie a vynikl tak, že se stal cvičitelem ČOS, po čemž celý svůj život tolik toužil. Kromě toho jako délesloužící poddůstojník vedl školu pro výcvik Československé armády a měl tu takový úspěch, že se zalíbil i v cizině. Byl pozván do Anglie, aby řídil podobnou školu, měli o něj zájem i jinde. To byl úspěch, nad nímž by se i člověku s vysokoškolským vzděláním zatočila hlava.

Venkovský samouk

A Pecháček, žák dvoutřídní obecné školy v zapadlé vesnici, vyučený zedník, zůstal klidný jako vždy. Nadchl svými praktickými a teoretickými znalostmi učené pány země sportu a her, jako kdysi řeznický tovaryš Antonín Dvořák okouzlil tuto světovou říši svým hudebním uměním; ale nezůstal tam, kdyby mu nabízeli nevím co. Jako Dvořák i on byl samouk vyšlý z prostého venkovského lidu a ničím jiným než sebevzděláním vyspěl v jedinečného znalce, odborníka, organizátora věci, kterou si oblíbil.

Kdo by tušil, co dřímalo v jeho duši, když ve 12 letech sestavil spolužákům cvičení! Či byla to předzvěst budoucího básníka pohybu, který v prostných k X. všesokolskému sletu v úchvatné pohybové básni vyzpívá osudy a boje svého národa? Motivy z jeho sletových prostných se rozletěly na uměleckých plakátech v sedmnácti řečech po celém světě. To byl úspěch!

A to není ještě vše. V jeho atletickém těle, které se stalo modelem našich předních výtvarníků, sídlil i ušlechtilý duch. V mobilizaci roku 1938 byl u slavného 36. pluku vedoucím poddůstojníkem mé roty. Když jsme se museli po krátkém čase rozejít, viděl jsem v jeho očích, cítil jsem ve stisku ruky, že nebude v těžké době, která národ čeká, jen tichým pozorovatelem. Mnoho o tom nemluvil, a kdyby tu dnes mezi námi žil, nedozvěděli bychom se od něho, jaká muka v Mauthausenu vytrpěl. Jako ukázněný voják a sokol upravil před popravou své lože a řekl klidně bratřím:

„Vím, kam jdu, ale jsem si vědom toho, že nezemru nadarmo.“ A klidně odešel, obětoval život pro lepší budoucnost národa jako jeho zářný vzor – legionář Karel Starý.

Jeho hrdinný život i smrt nám bude připomínat pamětní deska v rodišti a podkrkonošská sokolská jednota, které ponese jeho jméno.
⋌Karel Polman, psáno 1947

P.S.: Pamětní deska na rodném domě v Záhornici byla instalována v létě 1947, na pamětní desce v Praze však rodiště uvedeno není.