V cukrárně na náměstí, kde to voní perníkem a sladkostmi, jsme se zastavili pro vyhlášené Miletínské modlitbičky. Asi už každý okusil, a ví, o co jde. Kdo neví, tak o perníkářskou specialitu přímo z Miletína.

 V rohu u skleničky vína seděl po desáté dopoledne bodrý dědoušek a rozmlouval s dalším hostem. Odhadovali jsme mu něco přes osmdesát. No, tak jsme si zavtipkovali, že by se nám to taky líbilo – už dopoledne polemizovat u sklenky něčeho dobrého. Paní prodavačka nás ale uzemnila: „No, ale tomu pánovi už bylo vloni sto let!“ Zkoprněli jsme, pak zavětřili jako lovecký ohař a vrhli se na svou oběť.

 Pan Petřík byl viditelně v dobrém rozmaru, rozmluvu nám kazila pouze jeho nedoslýchavost, což je vzhledem k jeho věku pochopitelné.
 A tak na sebe trošku hulákáme a dozvídáme se, že pan Čeněk jezdí pravidelně do Miletína autobusem sázet sportku, pak si dojde na dršťkovku a poté na sklenku vína. Zdraví mu slouží, jen ten sluch už není to, co bývalo, a taky oči už nejsou ostříží.

 Jinak se na nás mile usmívá a hovoří o svých láskách. „Hrál jsem na sedm hudebních nástrojů, dechovku i bigbít. Pak hrozně rád chodím na houby, rád si dopřeju štamprličku něčeho dobrého nebo vínko, a k jídlu svíčkovou i knedlo, vepřo a zelo,“ svěřuje se.

 Pan Čeněk bydlí u syna v Doubravici, celý život se živil foukáním skleněných ozdob. „Zdraví mi nepřejte, ani další roky, já už nic nechci,“ hořekuje, když si s ním domlouváme schůzku na podzim. „Už mě to žití tady nebaví …“