V minulém roce jsme se v rámci studie připravené k 65. výročí konce 2. světové války a slavného vítězství demokratických mocností spolu se Sovětským svazem nad nacistickým Německem a jeho fašistickými spojenci vynasnažili věrohodně prokázat, že český národ ani ve svém ponížení a pod okovanou botou hitlerovců nezklamal. Kromě tisíců jeho synů a dcer, kteří odešli do zahraničí bojovat za znovuosvobození své vlasti po boku armád Velké Británie, USA, SSSR, se statečně postavilo na odpor v podmínkách okupované domoviny rovněž vskutku velké množství vlastenců. Rozumí se občanů ještě včera samostatné Československé republiky a vesměs lidí již hluboce poznamenaných ideály zakladatelů této enklávy demokracie a humanity v samém centru Evropy.

Protihitlerovský odboj, připravený brzo po nuceném odjezdu prezidenta Edvarda Beneše do londýnského exilu, počali tvořit v duchu návaznosti na tradice první republiky – národní myšlenky sokolské a legionářské – osobnosti blízké hradním kruhům. Nejprve založili Politické ústředí (PÚ), jehož hlavním organizátorem byl dr. Prokop Drtina. Později se k němu přidala rovněž dlouhá řada armádních důstojníků, kteří z Benešova pověření okamžitě po 15. březnu 1939 pod vedením generála Sergeje Ingra vytvořili vojenskou složku odboje – Obranu národa (ON). Ta si vytvořila vlastní zpravodajskou službu, která již koncem roku 1939 měla úctyhodné profesionální složení a promyšlenou organizaci i pro konspirační činnost.

K ní patřili – jak už víme – plk. Josef Balabán, plk. Josef Churavý a mjr. Jaroslav Hájíček. Sabotážní oddělení vedl podplukovník Josef Mašín a kapitán Václav Morávek. Třetí složku domácího odboje představovala organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Jeho iniciátoři důrazně varovali před sobeckým a krátkozrakým počínáním většiny tehdejších politických stran. Ti se pak v březnu 1939 spojili se skupinou kolem Dělnické akademie a patřili do ní např. prof. Vojtěch Čížek, dr. K. Bondy či dr. Milada Horáková a další. Tyto tři výrazné složky čs. Demokratického protinacistického odboje v druhé půli r. 1939 utvořily ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího. Na rozdíl od prvního Masarykova odboje v průběhu 1. světové války osou druhého odboje se stalo zejména zpravodajství – a to radiotelegrafické. V něm jednu z nejvýznamnějších rolí dostal kupř. doc. dr. Vladimír Krajina (pod prvním krycím jménem Zelený).

Také odbojáři z řad sokolstva se brzo po 15. březnu 1939 nejprve sdružili v ilegální organizaci OSVO (Obec sokolská v odboji) a využívali toho, že Sokol ještě nebyl ve zvlášť intenzivní pozornosti okupantů, zejména jejich potlačovacího aparátu. Původní Československá obec sokolská se formálně a takticky přejmenovala pouze na českou. Jakmile však v r. 1941 vyhlásil nacistický protektor von Neurath svým dubnovým příkazem zastavení činnosti České obce sokolské (ČOS), zahájili sokolové již své přímé napojení na domácí odboj; tak vznikla ilegální sokolská skupina zvaná JINDRA.

Sokolský odboj zejména právě v našem kraji, speciálně na Lomnicku, doznal vysokého stupně koncentrace sil a už také patřičné konspirační organizace. Dlužno podtrhnout: dokonce v nejtužších dvou letech československého odboje (1942 – 1943) vedeného na území Českého ráje a okolí. Výrazně se jeho členové angažovali také v podpoře a pomoci odbojovému zpravodajství, vedenému docentem V. Krajinou. Proto považujeme za logické a nutné náš loňský seriál k 65. výročí konce 2. světové války doplnit alespoň o základní informace o sokolském odboji obecně a jeho výrazné části zvláště na Lomnicku, který byl v tomto směru v kraji bezesporu příkladný a svým způsobem mimořádný. Slovo proto nyní dostává lomnická sokolka, kronikářka a učitelka dějepisu Lenka Morávková:

VZPOMÍNKA NA II. SOKOLSKÝ ODBOJ (1939–1945)
V loňském roce 65. výročí od ukončení druhé světové války se nám kapitolu o sokolském odboji už nepodařilo zařadit do tohoto sborníku. Protože se však sluší připomenout osudy nejen Československé obce sokolské, ale i v našem regionu zvlášť vyspělé lomnické jednoty a její odbojové činnosti během protektorátu, činíme tak nyní s mírným skluzem. Nebude to vyčerpávající výklad, avšak tato tematika si jistě zaslouží naši pozornost, neboť byla v minulosti hodně opomíjena a i dnes se o sokolském odboji mluví převážně v souvislosti s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Regionálnímu sokolskému odboji na Lomnicku se řadu let věnoval br. Jaroslav Zuzánek st., přesto byly v semilském i našem sokolském archivu a v městském muzeu ještě objeveny další zajímavosti (např. autentické vzpomínky bratra Čeňka Ohrabky), se kterými bych ráda seznámila čtenáře sborníku „Od Ještěda k Troskám“. Vždyť někteří z nás občas projdou hlavním vchodem do lomnické sokolovny a míjejí po pravé straně pamětní desku se jmény našich čtrnácti bratří, kteří obětovali sokolské myšlence a své vlasti to nejcennější – svůj život.

Sokol za protektorátu

Obsazením Sudet německou armádou v říjnu 1938 ztratila Československá obec sokolská (ČOS) 103 220 členů z 370 jednot a 79 poboček, 117 sokoloven, 238 letních cvičišť v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ihned po obsazení Čech a Moravy německou armádou dne 15. března 1939 se členové ČOS aktivně zapojili do domácího i zahraničního odboje. Spolupracovali s odbojovými organizacemi: Obrana národa (ON), Politické ústředí (PÚ), Petiční výbor Věrní zůstaneme (PVVZ), Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD) a sami založili vlastní sokolskou organizaci – Obec sokolská v odboji (OSVO).

Sokolský odboj byl zahájen ještě před samotným příjezdem německé armády do Prahy. Starosta ČOS Stanislav Bukovský byl včas informován, a proto začal s náčelníkem a jednatelem ČOS likvidovat veškerý archivní materiál vztahující se k branné výchově a k vybudované síti sokolské spolupráce v případě mobilizace a ochrany bezpečnosti státu. Další důležité listiny byly ukryty na spolehlivých místech.

Krátce po 15. březnu 1939 vznikla organizace Obec sokolská v odboji (OSVO), řízená z Tyršova domu. Zprvu se zaměřila na vydávání a šíření letáků, zpravodajskou činnost a na pomoc při ilegálním přechodu hranic. Na župách a v jednotách postupně vznikaly zatím centrálně neřízené odbojové skupiny. Od května se ČOS stala předmětem intenzivního zájmu gestapa a Bezpečnostní služby SS. Hrozil zákaz činnosti ČOS.

V červenci 1939 proběhly volby nového vedené ČOS, starostou se stal br. Josef Truhlář a náčelníkem Augustin Pechlát. Vznikla nová Komise pro styk se župami, jejíž legální náplní bylo zlepšení komunikace ústředí s regiony, ale ve skutečnosti však představovala ilegální ústřední vedení OSVO. Do jejího čela byl jmenován náčelník župy Schneierovy Otakar Klich, zemským velitelem pro Čechy se stal br. František Pecháček a zemským velitelem pro Moravu br. Štěpán Drásal. Vznikla rovněž tzv. ilegální pětka, která se stala centrálním řídícím orgánem OSVO, a Komise pro styk se župami se měla dále soustředit na konkrétní odbojovou činnost. Při výstavbě regionální sítě se krajští vedoucí OSVO orientovali především na náměstky župních náčelníků a členy náčelnictev, vedoucí brannosti a záložní důstojníky.

Nejdůležitějším strategickým partnerem OSVO se v regionech stala Obrana národa, v jejíchž řadách působilo velké množství sokolů.

Dne 1. září 1939 začalo preventivní zatýkání rukojmích z řad představitelů veřejného života (akce „Albrecht I.“), tedy i první zatýkání sokolských představitelů žup a jednot, z nichž většina byla po několika dnech propuštěna. Mezi zatčenými byl i starosta Sokola Lomnice br. Bohuslav Matoušek a starosta Sokola Stružinec br. František Votoček. První vlna zatýkání na přelomu roku 1939/40 se OSVO mnoho nedotkla, a proto význam této sokolské organizace na jaře 1940 výrazně stoupal.

V lednu 1940 došlo ke změně názvu na Českou obec sokolskou. V únoru byl zatčen starosta ČOS Josef Truhlář a jednatel ČOS Evžen Koppl (oba protrpěli válku v koncentračním táboře). V září 1940 proběhly volby nového vedení ČOS a starostou se stal JUDr. Jan V. Keller. Sokolský odboj nezahálel, a tak dne 12. dubna 1941 podepsal říšský protektor Konstantin von Neurath výnos o zastavení činnosti ČOS. Druhý den byla zastavena činnost a zajištěn majetek všech sokolských žup a jednot v celém protektorátu. Ihned byla zamezena tělovýchovná a organizační činnost a povolena byla pouze správa nemovitostí.

Do rukou okupantů se dostal majetek ČOS v odhadované hodnotě přesahující 600 milionů korun. Další úder proti sokolům na sebe nenechal dlouho čekat a přišel současně s nástupem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v září 1941. Ten po nástupu do úřadu vyhlásil stanné právo (civilní výjimečný stav) a nechal k smrti odsoudit a popravit řadu významných představitelů Obrany národa a OSVO (např. náčelníka ČOS A. Pechláta).
V noci ze 7. na 8. října 1941 zahájil okupační aparát „Akci Sokol“, jejímž cílem bylo narušení struktury ČOS. Podle připravených seznamů byli zatýkáni nejdůležitější funkcionáři ČOS, dále župní náčelníci či místonáčelníci. Celkem bylo zatčeno na 1500 sokolů, z nichž drtivá většina zahynula v koncentračním táboře Osvětim. O tři dny později, 11. října 1941, vstoupil v platnost úřední výměr o rozpuštění České obce sokolské.

ČOS sice přestala existovat, ale členové odboje dále pokračovali ve své činnosti, dokonce se pro řadu sokolů předešlé události staly impulsem pro vstup do odboje. A proto činnost OSVO znovu nabývala na intenzitě právě v době, kdy ostatní domácí odbojové skupiny byly zasaženy vlnou zatýkání. V této době se do popředí OSVO dostala skupina Jindra vedená br. Ladislavem Vaňkem, zemským velitelem pro Čechy byl br. František Pecháček a pro Moravu br. Štěpán Drásal. Jindra na jaře 1942 pomáhala parašutistům skupiny Antropoid i dalším (skupina Silver A) s technickým zabezpečením atentátu na R. Heydricha, i když sám br. Vaněk s atentátem nesouhlasil. Sokolští radikálové, skupina Říjen (radikální odnož Jindry) v čele s velitelem br. Janem Zelenkou, však pojali atentát velmi osobně – jako krevní mstu za mrtvé Akce Sokol.

Ihned po atentátu, dne 27. května 1942, bylo vyhlášeno stanné právo (tzv. heydrichiáda), jež doslova rozmetalo dosud funkční odbojové struktury OSVO i Jindry. Br. L. Vaněk padl do rukou gestapa 4. září a velitel br. Š. Drásal 16. září. Ještě předtím byl 20. července zatčen br. F. Pecháček, který se skrýval u své rodiny ve Zlámaninách u Nové Paky, kde byl zatčen. Jako jediný z této trojice se nedočkal konce války, byl popraven 3. února 1944 v Mauthausenu. Organizace Jindra přestala být organizačně řízena v Čechách v říjnu 1942 a na Moravě na začátku roku 1943. V regionech dále působily menší sokolské odbojové skupiny Jindry až do konce války, např. velmi aktivně právě v Lomnici nad Popelkou a okolí.

Sokolové po celou dobu protektorátu aktivně bojovali proti nacistické totalitě a přinášeli nejvyšší oběti. Celkem bylo uvězněno 11 611 sokolů, z nichž bylo popraveno 1212 a jinak zemřelo 2176. Hořkou ironií je, že po roce 1948 většina sokolů bojujících se zbraní v rukou na západní frontě nebo prozápadně smýšlejících z domácího odboje skončila ve věznicích, pracovních táborech nového režimu, nebo byla „vyakčněna“ z ČOS.
Lenka Morávková

dokončení příště