Byl založen v době, kdy po skončení válečných událostí v roce 1866 téměř lavinovitě rostla výstavba cukrovarů v našem kraji, původně jako akciový cukrovar v roce 1870. V čele stál správní výbor, jehož předsedou se stal ředitel místního velkostatku Karel Čespíro. Dalšími členy výboru pak byli úředníci, obchodníci a rolníci z města a blízkého okolí. Akcie po 200 zlatých zakoupily velkostatky v Kopidlně a Jičíněvsi, také obec Kopidlno a někteří občané z místa a okolí.

Stavba byla zahájena 17. června 1870 slavnostním výkopem. Zatímco cihly byly odebírány z místní panské cihelny, strojní zařízení bylo nutno dovážet ze železničních stanic Ostroměř nebo Poděbrady. Podobně se dovážel také provozní materiál (uhlí, vápenec apod.), protože dráha z Nymburka do Jičína nebyla v té době ještě vybudována. Stavba budovy továrny postupovala úspěšně. A to tak, že prvá kampaň byla zahájena již 17. prosince 1872. Za 44 dnů bylo zpracováno celkem 37 000 q cukrové řepy.

Finanční výsledek první kampaně skončil však vysokým prodělkem. Toto množství zpracoval pozdější závod za necelé 3 dny. Akcionáři s povděkem přijali nabídku hraběte Ervína Schlika, který cukrovar odkoupil. Druhá řepná kampaň v sezoně 1872/73 skončila již čistým ziskem a stejně tak to bylo i v dalších létech. Přes občasné výkyvy, které byly způsobeny poklesem cen cukru nebo nízkou cukernatostí řepy, znamenal cukrovar pro majitele vždy slušný příjem.

Po úmrtí majitele Ervína Schlika převzala po něm vlastnictví vdova Terezie. Po její smrti v roce 1916 byla vytvořena veřejná obchodní společnost, jejímiž společníky byli hrabě Jindřich Schlik, hraběnka Jindřiška Thurn-Taxisová a Alexandr Thurn - Taxis. Po některých dalších majetkových přesunech byl cukrovar majetkem hraběte Jindřicha Schlika a hraběnky Mariete von Weisen〜wolfové, která jako rakouská státní příslušnice před osvobozením od německé okupace v roce 1945 odjela na své panství do Rakouska.

Po osvobození byl závod řízen tříčlennou národní správou až do roku 1947. V tomto roce, podle vyhlášky ministerstva výživy, byl cukrovar zařazen do podniku Československý průmysl cukrovarnický. Po několika změnách byl závod v roce 1981 začleněn do národního podniku Východočeské cukrovary, se sídlem v Hradci Králové.

Chod závodu zajišťovali lidé, kteří zde v době řepné kampaně pracovali. Bylo to 61 mužů a 49 žen. Většina mužů pracovala v řepníku. Když ještě nebyla v Kopidlně železnice ani speciální úzkokolejná drážka, řepa se vozila ke zpracování do řepníku na kolečkách a dvojkolových „japonkách“. Až úzkokolejná dráha – drážka, postavená a uvedená do provozu v roce 1922, pomohla vyřešit tuto namáhavou práci.

Řepa se do cukrovaru musela dovézt ve výklopných železničních vagonech. Stejným způsobem byly odváženy z cukrovaru řízky. Později přesunům řepy pomohly podzemní kanály, které řepu do řezaček v cukrovaru transportovaly plavením proudem vody. To byla technologie, která nahradila tvrdou lidskou dřinu. Cukrovar se průběžně modernizoval a dával stálé zaměstnání mnoha místním lidem, ale též desítkám brigádníků v době řepné kampaně. Nejdelší kampaň byla v sezoně 1981/1982, kdy trvala 121 dnů, tj. od 1. října do 5. února. Zpracováno bylo 313 257 metráků řepy.

Postupnými rekonstrukcemi se kapacita stále navyšovala a závod měl poměrně dobrou technickou úroveň. Dnes chybí v Kopidlně zaměstnání pro 270 pracovníků. Většina z nich by v cukrovaru práci našla. Navíc by byl vybudován silniční obchvat města a přítomnost tak velkého podniku by městu přinesla řadu dalších výhod a uplatnění.

V roce 1988 začala postupná přestavba cukrovaru. Budovy byly zbourány a nahrazeny novými, s moderním vybavením. Těsně před jeho otevřením byla vinou funkcionářů tehdejšího zastupitelstva Kopidlna výstavba zastavena a cukrovar zůstal nedostavěn. Různými majetkovým přesuny bylo během 90. let jeho zařízení i budovy postupně likvidovány, nově instalované zařízení odváženo a prodáno. Po roce 2000 byla technická část a její budovy srovnány se zemí.

Těžko dnes hádat, jaký by byl osud závodu, kdyby došlo po jeho rekonstrukci k novému spuštění. Je zřejmé, že svým vybavením a zavedenými technologiemi by určitě patřil k nejmodernějším ve střední Evropě. Na druhou stranu faktem je, že zanikly téměř všechny závody bývalých Východočeských cukrovarů. Vedle Kopidlna to byl cukrovar Bašnice, Nový Bydžov, poměrně moderní cukrovar Hrochův Týnec a Předměřice. Do dnešních dnů pracuje pouze cukrovar v Českém Meziříčí. Z Kolínských cukrovarů je to cukrovar v Dobrovicích. Jaroslav Svoboda