Narozen roku 1945 v koncentračním táboře pro Židy v Terezíně. Chemik, politik (jen krátce), sociolog a pedagoag, vydavatel, podnikatel (spoluzakladatel Novy), publicista, člen několika nadací, filmař. Slovák žijící v Praze.

V přednáškové místnosti za hořickou knihovnou neseděl ani chvíli. Přechází, gestikuluje. Na sobě má tvídové sako, černý rolák. Na hlavě husté kudrnaté vlasy a vousy. Už v poněkud jiné barvě, než bylo, když před dvaceti léty zakládal v Bratislavě VPN.

Když skončilo 14. prosince promítání jeho filmu s tématem holokaustu Krátká_dlouhá_cesta a všichni zůstali v zamyšlení, řekl: „Je blbost po tomhle filmu diskutovat.“ A hned se do diskuse pustil. Neumí mlčet. Taky proto, že o jeho film televize nestojí. Motivace? Starost o vnoučata. O to, v jakém budou žít světě. A vysvětluje: „V médiích je jen guláš strašlivých příběhů. … Katolická církev na Slovenku o své roli za války stále mlčí. … je obtížné se dopátrat pravdy, protože to uniká lidskému rozumu. … Skuteční tvůrci změny v roce 1989 jsou teď pryč. Atd.“

Svůj názor servíruje bez obalu: „Dubček byl symbol. Celou normalizaci mlčel. Zbabělec. Mečiar je kriminální živel. …“ Na rozdíl od jenkecalů koná. Jezdí po školách. Vysvětluje.

Víra? „Vím, že rozumem se dá vysvětlit jen promile věcí. Jsem sekulární člověk. Bůh je ve mně. Bůh má všude střed. Nikde obal. Byl jsem v Indii. Sledoval budhismus. To by bylo pro mne.“ Usmívá se.

Na přímý dotaz vysvětluje, jak pět lidí s minimálními či žádnými zkušenostmi zakládali televizi Nova. „Základní problém byla nezkušenost. Nevěděli jsme o podnikání nic. Dobrý podnikatel je umělec své profese. Dnes už vyrostla třída kvalitních podnikatelů. Ale náš průměrný člověk nenávidí bohatého. V přesvědčení, že peníze musel získat nepoctivě.“

Proč už není v politice? „Ano, politika nabízí šance rozhodovat. Já se tam nehodím. Jsem málo tvrdej. Příliš konsenzuální. Za mejch časů byla politika jiný kafe. Teď to není pro mne.“

Životní krédo? „Lidi by si měli oblíbit problémy. Konfrontace s problémy je štěstí. Je to chuť života.“¨ zaznamenal Bohumír Procházka

Slovy Fedora Gála:

„Mé putování ke kořenům lidské zvlčilosti však odhalilo, že opravdu nejde o selektivní, protižidovské, protiromské… emoce. Jde o lidskou schopnost nenávidět jiného člověka z pouhého sklonu. Racionalizace tohoto sklonu je druhotná. Říkám-li však A, nutno říct také B: Za každým živým a přeživším je také příběh jiného – ochránce, spravedlivého, dobrého člověka. Fakt, že tyto příběhy jsou v portfoliu svědectví menšinové, by neměl zastírat skutečnost dvou rovnocenných stránek duše lidských bytostí.“

„Trvalo mi několik desetiletí, než jsem pochopil, že návraty nemají nic společného s nohama a místy, ale pouze se vztahy a s osobní reflexí života.“

„Třiašedesát let poté jsem vykročil na tuto cestu také. S tělem změkčilým pohodlným životem, s cigaretami v kapse, s kreditkou a autem v patách. Kráčel jsem v doprovodu přátel a cestou jsme míjeli lány jasně žluté řepky olejné. Ke katarzi došlo na hřbitově v Linde. Zde, v hromadném hrobu, leží pravděpodobně táta. Seděl jsem na hřbitovní zdi, kouřil, koukal na pamětní desku beze jmen a plakal. Za mnou filmaři připravení točit.“

(Fedor Gál in www.kratkadlouhacesta.cz)