„Četla jsem, že nedávno zemřela asi nejstarší paní, které bylo 107 let, tak to budu teď nejstarší já,“ hned zpovídá starostu Ivana Doležala, který jí ještě ani nestačil pogratulovat. Pak vitální a usměvavá paní Marie přijímá gratulace, nádhernou kytici růží a dort. A hned se zajímá: „Co máte v plánu, pane starosto?“ ptá se na kroky radnice.

A starosta ji seznamuje s problémem hořického gymnázia, které má přijít o část studentů. Křehká stařenka přiznává, že ona na školní léta moc ráda vzpomíná. Prozrazuje i svůj recept na dlouhověkost: „Raduji se z každé maličkosti a hledím, abych každý den využila.“

V krátkosti přibližuje svůj život, vyznává se k lásce k Hořicím a na otázku, co by si přála ke svým 107. narozeninám, odvětí, že nic, všechno je splněno. „Co se stát má, to se stane,“ podotýká nakonec nejstarší Východočeška, která je stále soběstačná, sama si zajde i k holiči a stále bedlivě sleduje veškeré dění.