V téhle vesnici prožila celé dětství a mládí, našla tu i svého manžela, přestěhovala se za ním do osady Křelina.

Eliška Formanová po mateřské dovolené prodávala i v obchůdku. Svého tatínka vystřídala coby zastupitele a před osmi roky se stala neuvolněnou starostkou obce.

Po létech samostatnosti, spojování a rozdělování má dnes obec dvě části – Bukvici a Křelinu. Všeho všudy celkem 138 obyvatel.

Jako jinde i tady mají lidé své požadavky, potřeby a přání, které se snaží pětičlenné zastupitelstvo, kde mají převahu ženy, splnit. O tom, že dobře, potvrdí nejen zdejší lidé, ale má to i veřejný punc.

Bukvice byla totiž v roce 2007 poctěna cenou hejtmana Královéhradeckého kraje za rozvoj obce a o rok později obdržela zlatou stuhu za prvenství v soutěži Vesnice roku.

Svůj veliký podíl na všem, co se tu děje, i na ocenění má nepochybně zastupitelstvo a starostka Eliška Formanová, která byla letos navržena a písemně podpořena i místními obyvateli k udělení titulu Starosta roku.

Řekla tatínkovi, tak mne tam napiš

„Když jednou přišel tatínek domů s tím, že kdo chce skončit v zastupitelstvu, musí si najít náhradu, tak jsem mu řekla, ať mne tam klidně napíše, což byl vlastně počátek všeho. Čtyři roky jsem potom dělala předsedkyni finanční a investiční komise, sháněla dotace, jednala a spolu se starostou zařizovala.
V tak malé obci se nedělají obrovské stavby, ale i s těmi menšími je spousta běhání a zrovna tolik starostí. Navíc když to děláte po normální práci. Jsou to takové celkem všední, ale potřebné věci. Od kabelizace telefonní sítě, rekonstrukce veřejného osvětlení, téměř stoprocentní plynofikaci, opravy silnic, vodních nádrží, až třeba k přistavení budovy obecního úřadu s místností, kde se můžeme konečně scházet s lidmi.

Krátce po zvolení starostkou jsem si řekla, že kdybychom měli náves upravenou a uprostřed chátrala polorozbořená kaple a starý statek, můžeme dělat kolem divy světa a pořád to nebude ke koukání. My si se zástupkyní Marií Sytnou vždycky říkáme, že nic nebudujeme na pět roků, ale že nás to přečká, tak ať to vypadá. Naší snahou je, aby nové stavby, i použité materiály ctily vesnickou zástavbu,“ vrací se zpátky Eliška Formanová.

Po čtyřech letech titěrné práce

Kapličku svatého Jana Nepomuckého, která byla v havarijním stavu, nejdříve posoudil statik, pak své řekli památkáři a podle zpracované dokumentace se pomalu rodila půvabná dominanta návsi. Za čtyři roky titěrné a cílevědomé práce bylo vysvěcení, upravené okolí, a dokonce hrály i varhany, na které nikdo asi padesát let nesáhl. Paní starostka říká, že mají štěstí na lidi, a asi ano.

Těsně před otevřením renovované kapličky projížděl Bukvicí pán, viděl opravenou kapličku a zastavil. Tady se dokončovaly přípravy, zrovna byly natřené schody. Pán se zeptal, jestli tu jsou varhany a že je musí vidět. Když natěrač protestoval, zul se do bílých ponožek a vyšlapal k nim. To už věděli, že je to věhlasný hradecký odborník a znalec Josef Zadina. Druhý den do noci opravoval, aby byl v provozu alespoň jeden rejstřík a mohlo se při otevírací slávě zahrát.

Eliška Formanová dokonce večer v lijáku sháněla olej ve spreji a pravou kůži na opravu a varhanáři v noci asistovali i lidé z vesnice. Mistr pak perfektně varhany opravil a dnes hrají nejen při adventních koncertech, ale i svatbách. Na světlo světa se v Bukvici klube i další ozdoba návsi, starý a chátrající bývalý Škaloudův statek, který obec koupila a také citlivě opravuje.

Lidé pomáhají podle svých možností

„My se snažíme, aby i ty drobné věci lahodily oku lidí. Obyčejnou čekárnu, která nahradila tu plechovou, nám navrhl architekt, aby se sem opravdu hodila. Lidé to ocení a každý dělá, co může.

Běžné jsou u nás každoroční jarní brigády na úklid, když je nějaká akce, ženy napečou, můžeme se pokaždé spolehnout na hasiče, ale důležité jsou i drobnější věci. Ten pomůže udělat grafiku publikace o obci, další dělá kroniku, výjimkou nejsou ani sponzorské dary. Máme radost z každé koruny, která přijde do obce, a snažíme se finance smysluplně využít. Včetně těch, které přicházejí nečekaně.

V roce 2007 jsme dostali cenu hejtmana Královéhradeckého kraje za rozvoj obce, v dalším roce jsme náš kraj jako vítězové soutěže Vesnice roku reprezentovali v celostátním kole. Krajské slavnostní vyhlášení se uskutečnilo u nás, což nebylo vůbec pro tak malou obec jednoduché. V celostátním kole jsme získali ocenění za cílevědomý přístup ke komplexnímu rozvoji obce,“ říká starostka.

Letos je Eliška Formanová mezi pěti finalisty celostátní soutěže o Starostu roku, kam bylo navrženo 212 kandidátů z republiky. Z nich bude zítra v Praze vybrán ten nejlepší.

Aby šla vesnice dohromady, dělá obecní úřad za vydatné pomoci hasičů mnohé. Josefovské jarní posezení, velikonoční koncert. Místo sjezdu rodáků posezení pamětníků, které mělo od počátku obrovský ohlas. Starší lidé ani nechtějí žádný program, stačí ten jejich, že se prostě setkají, vidí a popovídají si.

Dračice z Bukvice

Při kulturních akcích vystupují také Dračice z Bukvice, skupina žen, která se zaměřuje na různé taneční kreace. Pravidelné jsou adventní koncerty a na závěr roku poslední velký koncert 30. prosince v kapličce. Účinkují tu amatérští hudebníci, pěvecké soubory i profesionální umělci. Z kaple přejdou všichni do společenské místnosti na úřad, kde už má manžel starostky připravené pohoštění, uvaří dršťkovou polévku a guláš. Povídají, veselí se, popřejí si k dalšímu roku a ti nejvytrvalejší se rozcházejí až po půlnoci. Silvestra pak už slaví každý doma.

Bukvice na Jičínsku byla také jednou ze zakládajících obcí dobrovolného svazku Mariánská zahrada. Jde o dobrovolné společenství, které se stará o obnovu kulturní krajiny na bývalém panství Schliků a to, aby se tu lidem lépe žilo. Opravy památek, úpravy lesních průseků, vznik alejí a polních cest a rozvoj turistického ruchu v někdejší nádherně barokně komponované krajině. Eliška Formanová je nyní předsedkyní Mariánské zahrady.

V obci je také soukromá galerie Na Špejcharu, originální dílo chalupářů manželů Valterových, a hned přes silnici vyhlášená kulinářská restaurace Kovárna.

O svém starostování paní Eliška říká: „Je to náročné na čas, zvlášť když vše děláte neuvolněně. Doma mám svoji kancelář, kde se svítí denně do noci. Hnacím motorem jsou výsledky, ale hlavně spokojení lidé.“

Necelých sto čtyřicet obyvatel, většinou přičinlivých a ochotných, pomáhající chalupáři, všeho všudy třiasedmdesát čísel popisných.

Kvintet radních s jednou energickou, nápaditou a nesmírně pracovitou ženou, která vedle svého zaměstnání zvládá skvěle řídit po práci obec. To je Bukvice, ozdoba, lesknoucí se pod Velišským hřbetem, kousek od Jičína. Pro neúnavnou starostku Elišku Formanovou ale především místo jejího srdce.

Vladimír Burjánek