Proto někteří čeští lékaři, učitelé a úředníci byli vyzváni, aby odjeli na pomoc těmto méně vyvinutým krajinám. Mezi učiteli, kteří odjeli na Slovensko, byl i bělohradský učitel, varhaník a sbormistr Augustin Deršák. Na Slovensku vynikl nejen jako hudební pedagog, skladatel a sbormistr, ale se svými syny stál také u zrodu slovenského fotbalu. Kdo byl Augustin Deršák?

Augustin Deršák (nar.1887) přišel krátce po absolvování pražské konzervatoře do Lázní Bělohradu, kde se stal varhaníkem, ředitelem kůru a učitelem hudby na zdejší měšťanské škole. Protože přišel v době, kdy právě vypukla 1. světová válka a část zdejšího mužského pěveckého sboru Malát musela odjet na frontu, založil v Bělohradě pěvecký sbor ženský. V roce 1915 se oženil s Annou Novákovou, která bydlela na Malém náměstí v Lázních Bělohradě. Tady se jim narodili tři synové – Zdeněk, Augustin a Vítězslav.

V roce 1919 – krátce po ukončení první světové války odešel jako stovky jiných Čechů na pomoc Slovensku po osvobození z uherské tyranie. Nejdříve zakotvil jako profesor na učitelském ústavu ve Spišské Nové Vsi, kde intenzivně rozvíjel činnost pedagogickou, skladatelskou a dirigentskou. Kromě jiného založil slavné Pevecké združenie slovenských učiteľov, se kterým koncertoval na Slovensku i v Čechách. S úspěchem skládal i upravoval slovenské písně. V roce 1929 odešel do Bratislavy, aby vyučoval na státním učitelském ústavu, na konzervatoři a pedagogické akademii. Převzal sbormistrovství pěveckého sboru Tatran, s nímž koncertoval i v zahraničí. V roce 1939 odešel do Prahy, kde pokračoval ve své činnosti učitelské a hudební. Zemřel 22. září 1972.

Augustin Deršák se po svém příchodu do Spišské Nové Vsi stal také zakladatelem fotbalového AC Spišská Nová Ves. Právě zde přibyl ke třem Deršákovým sourozencům, narozeným v Lázních Bělohradě, jejich čtvrtý bratříček Jaroslav. Všichni čtyři, vedeni svým otcem, získávali své prvé fotbalové dovednosti ve Spišské Nové Vsi, ale když se celá rodina přestěhovala do Bratislavy, brzy je objevili „skauti“ I. ČsŠK Bratislava a rychle je zařadili do mládežnických kádrů.

I. ČsŠK Bratislava byl nejen prvním slovenským klubem v historii, ale dlouhé roky také nejlepším. Všichni synové Deršákovi byli velice talentovaní a brzy tři z nich bojovali za úspěchy prvního slovenského fotbalového klubu v nejvyšší československé soutěži.

Z Deršákovců se jako prvý vyznamenal nejstarší syn Zdeněk (nar.1916). Byl neobyčejně rychlým a technicky skvěle vybaveným pravým křídlem tehdejšího klasického systému hry v pětičlenné útočné formaci. Ještě ani nevstoupil do seniorského věku, když ho trenér Csibi Braun postavil do základní sestavy pro kvalifikační turnaj o postup do 1. celostátní ligy v roce 1935. Patřil mezi nejlepší hráče na hřišti. Prý nadělal brněnské obraně víc starostí než celý útok. Nastoupil ještě v dalších kvalifikačních zápasech, na konto si připsal i góĺy, takže možno říci, že měl zásluhu na postupu prvního slovenského klubu do nejvyšší čs. soutěže. Bohužel, osudný zápas na jaře r. 1937 v Kladně, kdy mu zalehl a zlomil nohu stokilový brankář Tichý, přerušil jeho slibnou kariéru.

V pořadí druhý narozený Augustin začínal jako benjamínek také s fotbalem, ale protože fotbalové hřiště v Petržalce před válkou obklopovalo nejméně devět tenisových kurtů, nechal se zlákat tenisem. Byl tak dobrý, že získal titul dorosteneckého mistra.

Druhý mimořádný fotbalový talent z rodiny Deršákovy, Vítězslav (nar.1919), holdoval kromě fotbalu také atletice. Vynikal zejména ve skoku vysokém, dokonce překonal slovenský rekord. Jednou musel zcela náhodou zaskočit za zraněného brankáře a podal tak vynikající výkon, že se už z brány nikdy nedostal. Pražská Slávie si dala velmi záležet na získání Vítězslava jako náhradu za legendárního brankáře Františka Pláničku.

I nejmladší ze čtveřice Deršákových synů Jaroslav (1920) dorůstal k velké fotbalové slávě. Když mu bylo sedmnáct let, debutoval v celostátní ligové soutěži. Tento debut mu byl osudný. Nastoupil tehdy (na podzim roku 1938) na levém křídle a obránce Urban mu tzv. vysokou nohou šlápl do tváře tak, že mu utrhl kořen nosu a zlomil nosní kost i líce pod okem. Probral se až v nemocnici. Navzdory pohotovému ošetření a starostlivé péči nemocničního personálu v Praze i Bratislavě ho dávali lékaři dokupy několik měsíců. Na fotbal však nezanevřel a prožil první plodnou část svého bohatého života jako fotbalista. Před odchodem všech Deršákovců do Prahy prohlásil: „Jsem rád, že jsme s otcem přispěli k úspěchům slovenského národa.“

V Praze si Jaroslava všimla pražská Slávie. Jeho fotbalové kvality si vynutily post levého křídla v útoku hráčů tak slavných jmen jako Pepa Bican, Kopecký, Svoboda, Bradáč a velký talent a později hráč turinského Juventusu Vycpálek. Jaroslav, jako nevídaně rychlé křídlo, vybavený výbornou technikou, se stal na tři roky nahrávačem na góly Pepy Bicana. A tady se pomalu končila slibná první část života Jaroslava Deršáka - ta fotbalová. Po skončení II. světové války následovala životní pouť Jaroslava Deršáka na prknech, která znamenají svět.Vystudoval v Praze učitelský ústav, konzervatoř a stal se stipendistou Národního divadla. V roce 1949 byl přijat do operního souboru Státního divadla v Ostravě, kde jako vynikající tenorista ztvárnil řadu postav v operách Smetanových, Dvořákových, Janáčkových a dalších operách světového repertoáru.

V roce 1987 jsme se s Bělohradským ženským sborem chystali uspořádat koncert ke stému výročí narození jeho otce, profesora, dirigenta a skladatele Augustina Deršáka. Jaroslav nám slíbil, že v pořadu vystoupí a přednese několik árií ze svého operního repertoáru. Přijel tehdy k nám, do Černína, abychom se dohodli na přesném programu koncertu. Bohužel k uskutečnění našeho záměru pro onemocnění Jaroslava nedošlo. Potom jsem ho čtvrt století neviděl.

Až letos, 24. září 2011, se u nás v Černíně objevil i se svou manželkou Marií. Je mu v současné době 91 roků, má krásnou štíhlou postavu, svěží mysl a dobrou paměť.

Jeho manželka mu je celoživotní oporou – i ona se letos dožila 91 let. Jaroslav je už posledním žijícím ze slavných Deršákovců.⋌Zdeněk Prchal