V roce 1938 obec stále buduje, opravuje se kostel a do Prahy se přivážejí z Polska ostatky sv. Vojtěcha. Do zdejšího kostela se kupují a instalují věžní hodiny; 28. září tohoto roku narukuje z obce 45 záložníků.

Ze Sudet, které čím dál více zabírají Němci, přijíždí do naší školy pan učitel Josef Šimon.

V roce 1939 má obec Běchary 639 obyvatel, Běchárky 75, domů je v Běcharech 131, v Běchárkách 15.

V Běchárkách se staví nové domky pro kolonisty, kteří přicházejí ze Slovenska a Podkarpatské Ukrajiny. Šest domů je v co nejkratší době postaveno a nájemci obsazeno.

Dne 29. prosince je hledán rozhlasem Václav Pácal z čp. 12, který zmizel z obce (dnes dům zrušen, v místě je odchovna bažantů).
Ještě v tomto roce jsou odevzdány všechny kroniky obce – jedna však, ta nejstarší z roku 1848, zůstává ukryta u pana Aichlera z čp. 14 (u školy). Celou válku přežila a nikdo o ní nevěděl.

Elektrifikace

V roce 1939 se Běchárky příchodem kolonistů rozrostly a všichni obyvatelé žádají o stavbu elektrické sítě; je nutné tuto část obce elektrifikovat.
Tohoto roku jsou pronajaty pozemky na Homolce německé vojenské správě na dobu pěti let za účelem provozování pozorovatelny. Osazenstvo tvoří 12 mužů - německých vojáků. Stravování zajišťuje František Škaloud z čp. 108.

A ani teď dění v obci neskomírá a 28. listopadu běcharští sportovci žádají vedení obce o zřízení sportovního hřiště.

V roce 1941 již Židé musí nosit žlutou šesticípou „Davidovu hvězdu“ a nesmí navštěvovat žádné kulturní akce. Je zde snaha o jejich likvidaci.
Dne 4. prosince začínají transporty do Terezína; 8. září byl penzionován pan učitel Šádek a zástupcem jmenován pan učitel Josef Šimon.

V obci se vyskytují výhrůžky za poslech cizího rozhlasu. Několik občanů se schází u hostinského Čeňka Urbana, ale po výhrůžkách se na čas od těchto schůzek upustilo.

Rok 1942 je rokem utrpení a v obci se zatýká. V dubnu byl dosazen na hospodářství čp. 40, jež patřilo panu Bedřichu Seidlovi židovského vyznání, který byl odveden do koncentračního tábora v Terezíně, správce Rudolf Tousek z Ostrova u Poděbrad. Manželka pana Seidla se ještě včas dala rozvést, aby zachránila své děti. Byla sice ušetřena zatčení, neušla však vystěhování. Útočiště našla u svého souseda Josefa Junka, čp. 41, ve stavení více než 300 roků starém, kde v roce 1848 sídlil a úřadoval poslední rychtář Václav Mladějovský. Rodina pana Seidla zde bydlela až do konce války. V době, kdy byl 23. září zatčen pan Seidl, zastavil vůz gestapa znovu v obci, a to u čp. 12, který patřil Václavu Pácalovi, maloobchodníku v Běcharech, který byl od 15. listopadu 1938 nezvěstný. Manželka Václava Pácala Božena Pácalová a syn Vlastimil Pácal byli odvedeni do Jičína, vyslýcháni a potom odsouzeni do koncentračního tábora ve Svatoňovicích u Kyjova na Moravě. S nimi byl zatčen i bratr Alois Pácal z čp. 48.

Rekvizice zvonů

Dne 25. března 1942 byla provedena rekvizice zvonů v kostele sv. Vojtěcha k válečným účelům. Ani zvonička v Běchárkách nezůstala uchráněna; od 30. dubna vede školu pan Josef Šimon a z polského Golbunova přichází pan učitel Josef Kosek.

Roku 1943 byl 4. února kriminální policií z Jičína zatčen Josef Kocourek, řezník a uzenář z čp. 20 (nyní je zde kulturní dům).

V obci se otevírá v jídelně a kuchyni školní jídelny žňový útulek.

Během roku se v obci vyskytla obrna, záškrt a spála.

Dne 17. února 1943 se vrátila z koncentračního tábora ze Svatoňovic paní Božena Pácalová a její syn Vlastimil Pácal. Později se vrátil i Alois Pácal, kterému v té době manželka zemřela.

V létě 8. srpna zemřel v koncentračním táboře pan Bedřich Seidl.

Mladý sportovní klub „Čechie“, který byl založen ve válce, se stal členem Severočeské Pelikánovy župy.

Tohoto roku také začíná být nedostatek potravin, oděvů a léků. Jednotlivé dávky potravin byly velice mizivé, i když vesnice nebyla na tom tak špatně jako město. Byly zavedeny knížky, do kterých se vše zapisovalo.

Na jaře 30. března 1944 byl zatčen Čeněk Urban a vězněn v Erbachu v Bavorsku, 26. června je zatčen vedoucí běcharské odbojové skupiny pan Václav Soukup zvaný „Chlapec Holý“.

Dne 11. července přijíždí do obce hospodářská kontrola. Bylo zjištěno, že to bylo na udání. Do mnoha stavení zašla, hledala poschovávané obilí a nehlášený dobytek.

Již od roku 1941 existovala v obci činnost ilegálních odbojářů, která byla napojena na skupiny Libáňského okresu. Všichni členové o sobě ale vzájemně nevěděli. Pisatel tohoto záznamu věděl jen o Františku Vrbovi, Václavu Soukupovi a Václavu Runčíkovi, a teprve mnohem později se dozvěděl další jména. Dne 24. září byli nasazeni do továrny ve Skřivanech pan učitel Šimon a pan učitel Kosek.

Počátkem roku 1945, po propuštění těchto učitelů z totálního nasazení, se učilo ve škole jen dvakrát týdně.

Na troskách původní ilegální organizace se buduje skupina nová, vedená panem Josefem Cardou, spojuje se se skupinou kopidlenskou, vedenou panem učitelem Chvalovským. Společně bojují v lesích u Rožďalovic, v Kopidlně u pily a „Na sklípku“. Těchto akcí se zúčastnilo z Běchar 22 občanů pod vedením pana Josefa Cardy.

Na pozorovatelně, která sloužila Němcům, mají službu obyvatelé obce pod vedením ing. Františka Kříže a Josefa Šimona.

Osvobození

Dne 8. května občané společnými silami dokončují boj. Rudá armáda přišla do Běchar 11. května 1945.

Již 10. května se sešel Národní výbor k první poválečné společné schůzi. Pan František Vrba se stal předsedou, členy Václav Soukup (ještě v Terezíně) a dalších 12 osob.

Téhož dne byl zatčen Rudolf Tousek a František Škaloud za údajnou spolupráci s německými okupanty. František Škaloud byl později pro nedostatek důkazů propuštěn.

Dne 17. května se vrátil do obce Václav Pácal z emigrace v Londýně (zde byl členem Státní rady), 23. května se vrátil z koncentračního tábora z Bernau řezník, uzenář a místní hostinský Josef Kocourek.

V létě 2. června se vrátil z koncentračního tábora z Erbachu Čeněk Urban; 3. července odjíždí do Prahy pan Josef Chaloupecký, Štěpán Chovanec a učitel Josef Šimon pro jeden zvon ze tří, které byly v r. 1942 ze zdejšího kostela rekvírovány. Ostatní zvony se už nenalezly. Poté 12. července se vrátil ze západní armády František Dušek.

Provádí se sbírka potravin pro Prahu. Poměry v obci se upravují, začíná se žít spolkovým životem. Z obce odchází do pohraničí 14 rodin.

Z koncentračního tábora se do obce nevrátili občané Bedřich Seidl a Václav Soukup, na útrapy po věznění zemřel Vlastimil Pácal.

Když už se píše v běcharských kronikách o jmenovitých občanech, musím se zmínit i o všech prostých lidech.

Třicet gruntů v obci zaměstnávalo mnoho rodinných příslušníků, pomocníků u dobytka a pro práci na poli. V obci byli dělníci, kteří dojížděli do továren, zahradníci, kováři, ševci, hostinští, a ti všichni si v této válečné době vzájemně pomáhali a posílali různá přilepšení do města a svým příbuzným. Sedláci mleli načerno a celá vesnice měla před kontrolou ukryté vepře, slepice apod. Všichni si věřili, i když se vyskytl občas nějaký udavač.

Sbírka

A na závěr všech těchto válečných let je vhodné připomenout, že občané Běchar se i po těch strastiplných válečných letech aktivně připojili k výzvě okresních státních orgánů v Jičíně na podporu obětem německé okupace a zmírnění jejich útrap a ve sbírce, která byla uspořádána 8. června 1945, bylo zde vybráno 26 000 korun, které byly předány na okres.

Tečkou za všemi událostmi v Běcharech v letech 1938 - 1945, kterou ukončuji tento článek, je záznam do kroniky obce o mohutném průvodu, který byl uspořádán 5. července 1945 v předvečer svátku Jana Husa na Homolku, kde symbolická vatra připomněla 530. výročí jeho upálení v Kostnici. Kronikář píše, že tohoto průvodu obcí se zúčastnilo na tisíc lidí.

Následně dne 6. července se konalo slavnostní odhalení Pomníku padlých pod kostelem, který po dobu okupace musel být odstraněn a ukrýván. Při jeho odhalení bylo vzpomenuto všech místních, kteří položili v této době své životy za vlast. Jejich jména byla na věčnou památku vytesána do pomníkové desky.
⋌z kroniky obce sestavila Irena Junková