Na tento ples jsem jezdila každý rok od doby, kdy jsem skončila zemědělskou školu a vždy se nás několik pracovníků z podniku, kde jsem pracovala, této společenské akce zúčastnilo.

Tyto plesy byly krásné tím, že se zahajovalo českou a moravskou besedou, tancovala se zde mazurka a dokonce i šátečková, na kterou si dnes málokdo vzpomene. K tanci a k poslechu hrály orchestry pánů Valdaufa, Vlacha, Hybše a ještě další známé skupiny. Zde jsem se seznámila se svým budoucím mužem, který tam byl také se svými přáteli z podniku a hlavně tam byl jako člen Selské jízdy, tehdy organizované na Jičínsku.

Netrvalo dlouho a uzavřeli jsme sňatek v Poděbradech a já se vrátila do Běchar za doprovodu členů Selské jízdy, kočárů a aut.

Věřte mi, že nebylo toto rozhodnutí jednoduché – přijít do statku, který byl veliký, tři obytná stavení, stáje, rozlehlá stodola, dvůr plný zemědělských strojů a hlavně dobytka. Bučelo to, řehtalo a mečelo. Dvůr, kde byly i kombajny, a ve stodole stála mlátička. Statek, do kterého jsem v roce l966 přišla, měl i svou historii. Byl starý 350 roků, dříve zde žil i poslední rychtář obce V. Mladějovský, statek měl na mapě č. 30, jako jeden z třiceti gruntů v obci.
Bydlela zde i rodina Seidlova z čp. 40, pan Seidl byl židovského vyznání a jeho rodina se po jeho odchodu musela vystěhovat, aby se zachránily děti.
Na statku spolu s manželem bydlela i jeho maminka, která odešla na výminek, a byla zde i sušárna, kde také bydleli pracovníci JZD, ale ta zůstala prázdná.

Naše rodina měla také svoje hospodářství, býky, prasata i drůbež, a hlavně měla velkou zahradu, kde se ve velkém pěstovaly okurky, salát, rajčata; vše se prodávalo a v té době byl pro zeleninu velký odbyt. Prodávalo se i ovoce, a zde bych chtěla napsat něco pro zasmání. Manžel pracoval jako agronom v JZD a měl na starost ženské a mužské, kteří dělali na poli. Občas jim dovezl něco ke svačině, a aby jim udělal radost, přivezl třeba i mošt. V době, kdy se urodilo mnoho švestek, dostal nápad nějaké ty švestičky vypálit a ženským na poli trochu té slivovice přinést. Pořídil si přístroje a kádě a začal pálit. Na poli bylo nadšení, ale vyskytli se i nepřející jednotlivci, hrozila pokuta a přepadovka, a ta se také stala. Přijeli členové SNB, odpojili přístroje, pokuta nakonec nebyla - jenom potvrzení a bylo po slivovičce a na poli byli smutní. Můj muž předvídal, že se to tak stane, a zakopal ještě včas zbytek, jenže časem zapomněl, kam. Později se stalo, že manžel dostal souhlas ke zbourání staré sušárny a stal se zázrak - za bagristou, pěkně v řadě, se objevila hrdla lahví a slivovice byla na světě. Bagristovi a všem přítomným došel překvapením dech.

Kulturní dům

V této rušné době se JZD stěhovalo do nových chlévů, z našeho statku odešla telata, koně a ostatní. Já jsem si oddechla od hnoje a much. V obci se také nezahálelo, už se nechodilo do staré hospody tancovat, ale začal se budovat nový kulturní dům pod vedením předsedy MNV p. Beneše a p. Chaloupského. V roce 1972 byl nový stánek kultury otevřen a já jsem zanedlouho dostala nabídku, zda bych nešla na národní výbor zastoupit pí Vaňoučkovou, která byla v této době nemocná. Zvolena jako tajemnice zdejšího MNV jsem byla v roce 1974 a dostala nabídku, abych šla vařit do školní kuchyně.

Práce ve škole se mi líbila a hlavně vedení školy pod ředitelkou pí Alenou Říhovou z Kopidlna. Školnici dělala paní Šmelhausová. V té době zde byly podmínky tak jako i v jiných školách. V kuchyni nebylo nic na elektriku, topilo se uhlím, dřívím a skoro vše se vozilo ze statku. Brambory se škrábaly v ruce, rovněž tak zelenina, muselo se chodit nakupovat do krámu a k pojízdné prodejně pro maso. Zabralo to spoustu času a odměny byly nepatrné. Každý třetí den přijížděli z hygieny pro vzorky jídla. Vařilo se pro školu, školku a dováželo se i do školy v Cholenicích. Se mnou se občas střídaly pí Pažoutová, Košvancová, Košátková, občas i pí Zichová.

Když si vzpomenu, co se nadřela školnice s uhlím, dřevem, popelem, a každý den musela čekat na vyhasnutí kamen. A to sklep na uhlí, dříví, ovoce a zeleninu musel být vyšperkován jako kytka.

Když se se mnou v roce 1977 spojil pan Jaroslav Svoboda, předseda národní výboru v Kopidlně, nabídl mi, abych nastoupila do jeho městského úřadu. Ráda jsem tuto nabídku přijala.

V té době byla ještě úřadovna v dnešní obřadní síni. Lidé stáli u pultu a vyřizovali si své záležitosti. Předseda MNV měl maličkou kancelář těsně u vchodu. Dostala jsem se do kolektivu několika dam a pánů, v té době byl aparát úřadu velice skromný, a tak to trvalo až do roku 1990, kdy přišly jiné změny a nařízení. Neúřadovalo se už jen v přízemí, ale upravily se během času místnosti v prvním poschodí, a tak jsme se stěhovali, ale stále jsme byli ta malá sestava jako v přízemí.

Nikdy nezapomenu na paní Věrušku Doktorovou, paní Janu Zajícovou, paní Stránskou, Leničku Kropáčkovou, Jitušku Vodičkovou, pana Tomáška, Jiřího Horáčka a později po volbách pana Jana Gottvalda a pana Jiřího Machulu. Vzpomínám na pracovní soboty, kdy jsme pomáhali dostavět mateřskou školu, i na oslavy MDŽ. V té době jsme spolupracovali i s Národním výborem Libáň. Jelikož i v té době nás zaměstnanců bylo málo, tak každá členka aparátu měla na starosti jednu komisi. Já jsem měla komisi přestupkovou a jejím vedoucím byl p. Antonín Habich. Stalo se velice často, že jsme řešili až pět případů.

Jak předseda národního výboru pan Jaroslav Svoboda, a po volbách pan Jan Gottwald byli ke mně velice vstřícní a vždy mě uvolnili na schůzi do Jičína nebo mi dovolili, abych si všechno napsala a namnožila i pro Běchary. V roce 1985 skončila v obci Běchary škola a zároveň se otevírala mateřská školka v Kopidlně. Mateřská školka v Běcharech tím pádem zanikla. Děti, co sem jezdily, přešly do Kopidlna, Běchary tak zůstaly bez školského zařízení, a to až do roku 1989. Tady Běcharům svitla naděje, protože v Kopidlně byla školka přeplněná, a tak se uvažovalo o znovuotevření školky v Běcharech. A tak mi předseda a vedení vyšlo vstříc tím, že jsem mohla běcharskému předsedovi pomoci, že jsem všechno mohla zařídit, napsat, a každý týden jsem rodiče vyzývala, aby přišli na brigádu, a oznamovala, co všechno se bude dělat. V roce 1989 se opravdu mateřská škola otevřela. Za to bych chtěla poděkovat předsedovi MNV p. Kosinovi a staviteli panu Horáčkovi.

Základní škola

Ještě tentýž rok se žádalo o otevření základní školy, ale to je již jiná historie. V roce 1990 jsem odešla do důchodu a v letech 1991 - 1994 byl starostou pan Jiří Strobl a místostarostou pan Vladimír Palička. Jejich zásluhou se pak otevírá i základní škola v Běcharech. Její ředitelkou a učitelkou v jedné osobě je paní Maryška Stará. S rokem 1991 přicházejí i nové změny. Národní výbory přestávají existovat, v obcích vznikají obecní úřady. Tak je tomu i v Běcharech. Opravuje se kostel, upravuje okolí a pozornost je věnována i nově vzniklé škole. Zásluhou místostarosty p. Paličky je náš kostel sv. Vojtěcha zapsán na seznam kulturních památek ČR.

Čtyři roky utekly jako voda a jsou tu další volby. Do čela obce byl v roce 1994 zvolen ing. Vodák a místostarostou Mgr. Novotný, ředitel zdejší školy. Za jejich vedení se změnilo velice mnoho k dobrému, ale čeho si nejvíc cením, je založení Klubu důchodců v roce 1995. A za rok nato byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením manželů Karasiewiczových.

Roku 1991 končí zdejší JZD, lidem se vrací majetek a odškodnění za všechna ta léta, kdy někteří byli přinuceni pracovat a žít na cizím majetku. Pole byla vrácena a zaplacena, byl vrácen dobytek a budovy, JZD bylo zprivatizováno a přejmenováno na Perseus, s.r.o. Teprve později se z něho stala akciová společnost.

Pánové Vodák a Novotný pracovali dvě volební období. V roce 2002 proběhly nové volby a do čela obce byl zvolen pan ing. Škoda a pan Vladimír Košátko, jednatel zdejšího zemědělského podniku Perseus.

Od roku 1991 se v obci velice mnoho změnilo a stále se dělalo něco nového. Starostové sháněli dotace na nové koupaliště, úpravy chodníků, nové osvětlení, z peněz Unie se vybudovaly obchvatné komunikace a mnohá další vylepšení v obci.

V roce 2010 přišly nové volby a do čela byl zvolen opět p. Škoda a jako místostarosta Jiří Jiránek. I toto období začalo další prací, stále se buduje, shánějí dotace a peníze na další akce v obci.

Úplně na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří se jakýmkoliv způsobem podílejí na práci společenských organizací a jejich činnosti. Klub důchodců je nejmladší, letos bude slavit 16 let, a když požádal o podporu v zastupitelstvu obce, vždy ji dostal.

Ve vesnici je i mnoho chalupářů, z nichž chci poděkovat všem, kteří zkrášlují své chalupy a jejich okolí, a tak přispívají i ke krásnému vzhledu naší obce. Navíc chci z nich poděkovat ing. Turkovi, který mě nikdy neodmítne, vše přepíše, opraví a rád poradí, p. Mojmíru Chalupovi, bez jehož snahy už bychom dávno neměli svou starou školu z konce 18. století, a manželům Karasiewiczovým, kteří zviditelnili obec tím, že se zde hrálo divadlo, vystupovaly mažoretky a jejich zahrádka je pořád samá kytička.

Příští rok budeme soutěžit o nejlepší zahrádku v obci, a tak budou požádáni, aby byli v komisi. I když v naší obci nebydlí, neodmyslitelně sem k nám patří pan Karel Šoltys, malíř a spisovatel. Jeho elán i přes vysoký věk (87) je nekonečný, je aktivním účastníkem všech akcí našeho Klubu důchodců i akcí „Léčení hudbou“ pořádaných p. Antonínem Erbenem. Panu Šoltysovi přejeme mnoho zdraví a životní energie, aby stále mezi nás chodil, pomáhal nám a samozřejmě nás prováděl při hudbě v tancování.
Irena Junková