Jana Sieberová, vedoucí sestra domácí hospicové péče Duha Hořice, mě svoji přednáškou dala naději, že i poslední chvíle života můžeme se svými blízkými prožít společně, v pochopení, v lásce a vytěsnit tak strach ze smrti.

Publikum, které přišlo na její páteční přednášku do MKS přesvědčila, že své povolání nebo spíš poslání vykonává s láskou k lidem a že jejím cílem je maximálně pomoci jak klientům, tak jejich rodinám, vyrovnat se se smrtí.

„Chtěla bych povzbudit rodiny, aby našly odvahu a dosloužily svým umírajícím a těžce nemocným pokud možno doma," řekla v úvodu.

Z jejího vyprávění jsem pochopila, že poslední kapitola života nemusí být tou nejobávanější a nejsmutnější. A že určitě není dobré, aby člověk byl v umírání sám. I v těchto chvílích si přejeme být spojeni s druhými, držet je za ruce, hladit je, laskat slovem, přitulit se, o někoho se opřít.

V pátek večer nikdo z organizátorů nedoufal, že se dostaví tolik posluchačů. Přišli mladí i starší a Jana Sieberová se svým manželem byli návštěvností i širokým věkovým spektrem příjemně překvapeni.

Přednášející Jana Siberová se představila, vyprávěla o sobě, svém povolání zdravotní sestry, které vykonávala na interním a chirurgickém oddělení, později pracovala jako anesteziologická sestra. O myšlence založit domácí hospicovou péči uvažovala dlouho, nakonec ji k ní navedlo i vlastní utrpení.

„Ochrnul nám syn. Bylo to něco zásadního. Neuzavřeli jsme se do bolesti rodičů, naopak jsme ještě víc otevírali oči pro druhé pacienty. Nasměrovala mě i špatná péče o pacienty v nemocnici, setkání s propagátorem eutanazie panem Hamerským, který propagoval zákon do senátu. Já byla v šoku a vyděšená, že by mi někdo v nemocnici říkal, tímto lékem pacienta zabijte. On je totiž rozdíl, když zabije lékař nebo nemoc," vypraví vrchní sestra.

V té době se už snažila prosadit hospicovou péči na kraji, v nemocnici otevřít paliativní oddělení, stacionář, nic nedopadlo. K rozhodnutí zřídit domácí hospicovou péči dozrávala osm let. Jeden den dala v nemocnici výpověď a manžel se jí tehdy ptal. „Jano, co budeš dělat? Domácí hospicovou péči," odpověděla. „To se nedá v České republice dělat! Ale dá, já už ji provádím šest let," říká zakladatelka služby, na kterou máme od našich čtenářů jen samé pozitivní ohlasy. „Napište prosím o hořické Duze, jsou tam úžasní," napsala nám vloni paní Eva, která se loučila se svojí maminkou. Nedávno jsem potkala kamarádku. Jana mi kladla na srdce, že pokud budu psát o hořickém hospicu, ať ji oslovím, že s ním má jen ty nejlepší zkušenosti. A tehdy jsem netušila, že se dostanu na přednášku Jany Sieberové, která mě naplní nadějí, s kterou se musím podělit dál.

„Nebylo to jednoduché, ani jeden jsme netušili, do čeho se pouštíme, podpora mého muže byla pro mě velice důležitá," přiznává otevřeně provozovatelka obecně prospěšné společnosti.

Pacientů, které pracovníci hospice za šest let doprovodili, je už zhruba sto dvacet. Jsou to ti, kteří zemřeli doma, v kruhu svých blízkých, v lásce, s důstojností člověka, bez kruté fyzické bolesti. „Nestačí jen dobře žít, nýbrž důležité je i správně zemřít," doplňuje vrchní sestra, která pracuje s čtyřčlenným týmem sester, sociální pracovníci, dobrovolníky, lékaři i kaplanem.
„Zajištění doma, příjem dávky, podpory, které by rodinu v péči o nemocné zajistili, to všechno jsme schopni při své terénní službě zvládnout," uvedla Magdaléna Kolátorová ze sociální poradny.

Vlastní prožitky

Jana Sieberová je názoru, že lepší je, když lidé svoji diagnózu znají. V začátcích ji poučila smrt její nejbližší kamarádky, kterou doprovázela až do konce. „Co si přála? Být se svoji rodinou. Začala se přimykat ke vztahům, předávat dětem to nejlepší ze života. Nechtěla trpět fyzickou bolestí, nechtěla mít dušnost. Bylo nutné využít zdravotnické pomůcky, které ji ulevovaly. Celou dobu bilancovala a přimykala se k Bohu. Ukazovala mi, že poslední dny života mohou být plodné. Takže konec života, kdy jsme bezbranní, křehcí, závislí na druhých, může být plodný," rozebírá zakladatelka hospicové péče.

Měli bychom si uvědomit, že smrt znamená konec našich úspěchů, výkonnosti, ale není to konec lásky, předávání toho nejlepšího. „Vzpomínám na maminy, které učily dcery, jak udělat kynuté knedlíky. Na tatínky, kteří poučovali rodinu, jak funguje kotel na topení. Předávají ze sebe to nejlepší," konstatuje a podotýká, že abychom se spřátelili se svojí smrtí, to je úkol na celý život.
Důležitým momentem je pro zdravotníky nejen zajistit ošetření, fyzickou rovinu, ale pracovat i s psychikou člověka. Někdo je zlomen, pláče, jiní se zlobí. „Je nutné přijmout tuto skutečnost. Lidé vám otevřou svoji duši a ptají se: Sestři, bolí umírání, bolí smrt, bude tam někdo se mnou? Já se toho bojím. Myslíte si, že se můžu s někým setkat? To jsou otázky, s kterými se setkáváme a na které mnohdy neznáme odpovědi ani my," přiznává zdravotnice.

Projevů, jak druhým dokázat, že jsme i v té nejtěžší chvíli s nimi, je celá řada. Jsou to slova a dotyky, pohlazení, dívání se do očí, je to modlitba.

Přetrhání vztahů

„Nemocným dokazujeme, že odcházení není jen nasládlá sentimentalita, co nám ukazují v televizi, ale že je to vrchol života a přetrhání toho všeho, co je nám drahé, a to jsou vztahy. Necháme tu tituly, zaměstnání, domy, zahrady, auta, a to je nám v posledních chvílích jedno, ale těžko se nám zanechávají vztahy.

Je úplně jedno, jestli je někomu dvacet, třicet nebo devadesát, bolí to úplně stejně. Odevzdání se, udělat krok do neznáma nám není vlastní, proto lidé prožívají úzkost. Dost často mě lidé dávají otázky existenční, a ty jsou nesmírně těžké, to už je péče o duši. K čemu je moje utrpení, moje bezmocnost. Má to nějaký smysl? To jsou jedny z nejtěžších otázek a nikdy se nestydím říkat svým drahým pacientům, že skutečně nevím. Když o tom mluvíte s člověkem, kterému je jednadvacet, má plány, život se mu uzavírá, tak to je samozřejmě těžké," dělí se se svými prožitky žena, která neúnavně slouží lidem.

Je vůbec možné vyrovnat se s vlastní smrtí, jsme ochotni myslet na svůj konec a mnohé další otázky zodpověděla Jana Sieberová při fundované přednášce. Děkujeme.

Co je to vlastně domácí hospic

Hořice – Domácí hospic Duha o.p.s. Hořice je nelůžkové zdravotně sociální zařízení. Hospic nabízí službu těžce nemocným a umírajícím. Nemocnému garantuje, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, trvale je respektována jeho lidská důstojnost a v posledních chvílích života nezůstane osamocen. Tyto služby může hospic poskytovat nemocnému doma. Péči zajišťuje tým: zdravotní sestry, ošetřovatelky, sociální pracovnice, kaplan a dobrovolníci. Odborně i lidsky podporuje rodiny v každodenní péči o své blízké a doprovází je i v nelehké době po smrti blízkých.

Poskytuje hospicovou péči, odborné sociální poradenství, provozuje půjčovnu pomůcek a zajišťuje program dobrovolnické služby.

Podmínky pro přijetí do péče:
-závěrečné stádium nádorového onemocnění, kdy byla ukončena aktivní onkologická léčba
-nemocný je ve vhodném domácím prostředí a existuje nejméně jedna osoba, která je schopná celodenně o pacienta pečovat
-informovaný souhlas pacienta, bydliště pacienta do 30 km od Hořic.
Péči je možné domluvit při osobní návštěvě v Centru domácí hospicové péče nebo telefonicky. Centrum domácí péče sídlí v Hořicích v Riegrově ulici v areálu nemocnice, tel 493 586 363, více na www.hospis-horice.cz
„Mějte se rádi, ať vám Bůh žehná," vzkazuje vrchní sestra hořického zařízení Jana Sieberová.